TLDR: Délka našeho dětství je výrazně vyšší než u jiných druhů. Kdy a proč k jeho prodlužování začalo docházet pomáhá osvětlit analýza zubů mladíka raného druhu Homo. Studie tu.

Při pohledu na miničlověky v prvních letech života může nezávislého pozorovatele napadnout myšlenka, proč jsou ti tvorečkové tak neschopní. Zvláště drsné srovnání představuje pohled třeba na koně, kteří do dvou hodin od chvíle, co vypadnou z matky, běhají a jejich údržba není až tak únavná.

Dnešní děcka jsou úplně neschopná!

 I naši nejbližší příbuzní primáti mají pořád daleko schopnější mláďata než my – dříve se sami posadí, začnou chodit nebo dokonce používat nástroje (kompletní srovnání toho, v čem a jak moc nás šimpanzí fakani předbíhají ve studii hír). Oproti našim chlupatějším (co do délky, nikoliv co do počtu chlupů) příbuzným naše omladina vyžaduje daleko více péče. i na jejich dospívání a reprodukční připravenost si lidští rodiče počkají o dost déle. 

Jak jsme ale ve světě, který se nás snaží soustavně dostat do Valhally došli k tomu, že je dobrý nápad vyvinout si potomky, kteří se bez naší pomoci snaží ukončí své bytí jen co od nich odkloníme zrak? Vědátoři z Curyšské a Tbiliské univerzity s přispěním Synchotron Radiation Facility v Grenoble se této záhadě podívali doslova na zoubek. 

Zuby, letokruhy huby

Cílem jejich zájmu byl 1,77 milionů let starý zástupce raného druhu Homo. Tento náš příbuzný zemřel ve věku přibližně 11,5 let v oblasti dnešní Dmanisi v Gruzii. Co na něm Christopha Zollikofera a jeho kolegy zaujalo, byl jeho chrup. 

Do zubů se totiž v průběhu života konstantě zabudovávají vrstvy enamelu a dentitu. Zuby proto mohou o svých nositelích říci mnoho, podobně jako letokruhy o životě stromů.  Přestože byl chrup našeho adolescenta dost vyvinutý, jak je běžné u moderních nelidských opů, jejich přední zuby vyrostli dříve než zadní. Obecně byl vývoj zubů pomalejší, než bylo u tehdejších nelidských opů běžné. 

Pro srovnání, mladý Ausrralopithecus, příslušník stejného druhu jako Lucy (jejíž objev slavil před nedávnem padesátku, jak jsme psali zde) měl zubiska daleko podobnější současným šimpanzům než nám. Na druhou stranu, objem mozku tohoto konkrétního australopithečího mláděte byl na jeho věk (zemřel ve věku 2,4 let) nižší než u jeho vrstevníků šimpanzů. To je první náznak toho, že se australopithečí mozek začal vyvíjet pomaleji – tak jako ten náš, a ne rychle, jak je to u mozků šimpů.

Zubní maturita

Vraťme se ale ke gruzínskému mládenci. Vědátoři zkoumali opotřebení jeho zubů a našli větší opotřebení předních stoliček než těch zadních. Zuby nebyly v době jeho smrti vyvinuty kompletně, což by naznačovalo, že zemřel před dokončením „zubní dospělosti”, která byla u tohoto Homo určena kolem třináctého roku života. Naše zuby dosahují plné „zubní dospělosti” kolem dvacátého druhého roku života. Oproti tomu šimpanzí zuby rostou rychleji, mezi jedenácti a třinácti lety jsou kompletní. 

Zuby mladého Dmanisana nejprve rostly pomalu, tak jako ty naše, ale ve čtyřech letech se rozjely. Kolem osmého roku dohnaly úroveň vývoje šimpanzího chrupu a pak už se vyvíjely stejně. Zdá se tedy, že byl objeven mezistupeň mezi rychle se vyvíjejícím se opem a námi s otravně dlouhou fází věku, kdy se neubráníme predátorům ani státu negenerujeme daně z příjmu. 

Za vším hledej jídlo

Viníkem neschopnosti našeho potomstva by mohla být změnu typu potravy a posouvání věku, kdy se dítě odklání od kojení k pevné stravě. Tyto změny by podle autorů studie mohly reflektovat změnu priorit distribuce živin. Dříve tělo většinu živin investovalo do rychlého růstu těla a pohlavního dospívání, pak ale začalo investovat daleko více do vývoje mozku.

Zpoždění ve vývoji zbytku těla tak mohlo být příležitostí pro zdokonalení mozku a jeho funkcí – učení se s nástroji, kladení obrovského množství divně specifických otázek dospělým a socializace.

A právě socializace, schopnost komunikovat a domluvit se je jedním z hlavních důvodů, proč lidstvo s tak směšně masivním náskokem nyní dominuje ostatním druhům.

Vzhledem k tomu, že komplexnějšího vývoje mozku dosahovali už Australopithekové, hledají autoři důvod nově zpomaleného vývoje zubů u raného Homo jinde. Na stejném nalezišti nalezli zvířecí kosti se stopami nástrojů. Pokud tehdejší gastronomie umožnila efektivnější zpracování masa, nebyly by zuby tak klíčové k přežití svých nositelů.

Nůž je mocnější než zub

Tuhle hypotézu podporuje i nalezená lebka tehdejšího seniora, který žil ještě roky poté, co o všechny zuby přišel. Večery, kdy si pralidé navzájem pomáhali a pomocí nástrojů krájeli maso pro své mladé i staré mohla vézt k utužování mezilidských stavů, a tedy i k lepší spolupráci v dalších životních situacích.

Skupiny hominidů, které spolu lépe vycházely pak měli obrovskou evoluční výhodu proti rozhádaným skupinám. Naši předci neměli a ani my nemáme nějak extra rychlé nohy, ostré drápy ani skvělý zrak. Máme ale v celé živočišné říši nejlepší schopnost komunikace a spolupráce. 

Nezapomeňme tedy na to, co nás dostalo tak daleko! Komunikace a schopnost se domluvit. Nenechme se proto rozhádat kvůli sportu, politice ani tomu, které ovoce na pizzu patří a které ne. To, co tehdy platilo pro naše předky platí i pro nás: Opičky spolu silné!

[Filip Šlapal, LL]

Vědátor vznikl v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]