TLDR: Umění je byznys – a ten obchoduje s unikátními předměty. Dnes už není unikátní vytvořit věrný obrázek člověka, takže se změnila i forma umča. 

Jenom málokdy zvedám oči vsloup tak mocně, až se bojím, že přijmu o zrak – jako při poslouchání plačtivých nářků nad moderním uměním! V rozdílu mezi umčem dneska vs umčem před 100 a více lety se totiž krásně propojují důvody ekonomické, sociální i technologické, o jejichž existenci většina lidí neví – nebo si je nechce připustit…

„Proč je dnešní umění škaredé jak noc?”

Napovím otázkou – a co je to to dnešní umění? Autoři první otázky ji obvykle vypouštějí při pohledu na nějakou vysoce abstraktní mazanici, kterou někdo koupil za značně nekřesťanskou sumu. Alternativně ji vypouštějí v případě debat nad moderní architekturou, což ale budeme pro potřeby článku považovat za jiné téma. 

Kdy tento nářek obvykle neslyšíme, je v případě, že někdo replikuje styly umča dřívějšího – a vám reálně nic nebrání začít malovat obrazy stejně jako staří mistři, nebo ve volném čase tesat podobná sousoší, nebo páchat jiné aktivity, které proslavily jmenovce Želv ninja. Mnozí lidé to dnes dělají! Dokonce to to není ani drahé – stojí to především čas! Byť kus mramoru levně neseženete, oproti Michelangelovi si můžete zkusit Davida levněji vytvořit třeba z cementu…

Jenže, na rozdíl od jeho Davida za toho vašeho pak nikdo nebude chtít zaplatit horoucí sumy. A tím se dostáváme k jádru pudla!

„Jak umčo souvisí s byznysem?“

„Umění” jako forma estetického předmětu či činnosti s ním nemusí souviset vůbec – viz minulý odstavec o lidech, kteří si vytvářejí renesanční sochy doma v garáži, a naplňuje je to duševně. Ale „umění” jako aktivita, jejíž představitelé jsou v učebnicích, a jejich díla v muzeích či drahých soukromých sbírkách, je bytostně svázaná s prachama! 

Nejslavnější umělci byly vždy závislí na svých mecenáších – a ti krom čirého altruismu financovali umělce i jako formu investice, která jednou může snášet ceněné předměty. Aby byl ale nějaký předmět cenný, musí být unikátní, protože vašeho cementového Davida nikdo za bitcony nekoupí – jednak je to kopie něčeho slavnějšího, jednak toho může průměrná betonárka vytvořit za pár hodin tucty…

„V čem se lišili umělci tehdy vs dnes?“

Původní renesanční umělci nebyli umělci v tom smyslu, v jakém se o tomto pojmu uvažuje dnes – byli to spíše špičkoví řemeslníci, které jejich mistři po léta učili, jak a co malovat, a přicházely jim zakázky, často přesně specifikované církví nebo bohatými šlechtici. Také to nutně byli porůznu badatelé – sami si míchali často toxické barvy, zkoumali anatomii lidského těla či jiných biočichů. 

Dnešní umělci jsou jejich jenom částečnými pokračovateli – stejnou měrou lze jejich následovníky vidět ve špičkových softwarových a hardwarových inženýrech, kteří páchají nový výzkum s cílem vytvořit nějaký unikátní, draze prodávatelný vynález. 

A pak jsou tu samože i lidi páchající obsah pro sociální sítě…

„Proč se to změnilo?“

Důvodů je hodně, včetně proměny moci/role mecenášů – nebudete tomu věřit, ale tradičními podporovateli umělců byli šlechtici, jejichž význam ovšem v posledních staletích poněkud opadl. Tím zřejmě nejvýznamnějším je ale pokrok technologický. K vytvoření věrného obrazu již není třeba perfektní um malířského mistra – každému stačí 5 sekund s telefonem a zrcadlem na záchodě…

Poptávka po vašem cementovém Davidovi je malá, protože vytvořit ho už není takový kumšt jako kdysi. Řemeslo umča se rozšířilo, došlo na inflaci jeho ceny – a to taky změnilo to, co musí moderní umčo dělat, aby ho někdo koupil. Buďto jde o různé eklekticko-řemeslné psí kusy, na které jednotlivec typicky nestačí (populární kultura jako filmy, hry, které furt nejsou abstraktními bizarnostmi), nebo se cení spíše příběh (odvaha) umělce než jeho produkt. 

„Co takový příběh znamená?“

Právě do poslední kolonky patří banány přilepené páskou na zdi – komoditou je doslova možnost být účastníkem příběh někoho tak bláznivého, že s tím jde na veřejnost! Je to trochu jako s pornoherci – většina z nás občas páchá sex, ale jednom velmi málo lidí je ochotno se při tom natáčet a vysílat to veřejně. Musíte být trochu blázen, trochu exibicionista, anebo hodně zoufalec, abyste riskli v lidské společnosti zešměšnění. Popřípadě musíte říkat něco setsakra hustého!

Byť lze totéž říct o každém veřejném sebevyjádření – tedy i pro režiséra akčního filmu a spisovatelku romantických knih – některá sebevyjádření jsou zjevně konvenčnější a přijatelnější nežli jiná. A za ta „agresivně odlišná” se dnes platí v sortě „moderního umění”! 

Není na tom nic špatného, aspoň pokud jejich autorům nezávidíte jejich gáži – jde jen o produkt změny doby a kontextu. Ba naopak to znamená, že dnes může daleko víc lidí nežli dřív vytvářet libovolnou krásu, jakou si zamane – ať už za krásu subjektivně považují věrného cementového Davida, brakovou literaturu nebo třeba banán přilepený na zdi!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]