TLDR: Protože jde o statistický artefakt, pro který reálné sociologické průzkumy nenacházejí pořádné opodstatnění. Původní vlákno na konci.

Aktualizováno 25.02., text níž do posledního odstavce ponechám (skoro) beze změn: Petr Ludwig mi napsal, že kritika DK ze mnou níže sdíleného textu je sice validní, ale zastaralá – od publikace původního textu se objevily i obhajoby DK. „Ta kritika byla zajímává, ale mýlila se. Autoři si to za mě obhájili,” napsal – pro úplnost proto přidávám na konec textu nový odstavec, který obhajobu DK shrnuje.

Ne, neexistuje! Teď si možná říkáte „Co to má sakra znamenat?“ – buď proto, že efekt neznáte, nebo že se s ním opakovaně setkáváte, a vypadá to naprosto samozřejmě. Podívejme se na to, co DK je, a proč to je celé nesmysl.

Populární zkratka

Dunningův-Krugerův efekt (DK) by měl být typ kognitivního zkreslení, podle kterého se chytří (kompetentní) lidé trochu podceňují, a hlavně hloupí (nekompetentní) lidé silně přeceňují. To vypadá logicky, že? A odpovídá to selskému rozumu. Asi proto se DK tak dlouho drží.

I mně to připadalo logicky, když jsem tehdy skoro ještě čerstvý (1999) článek zařadil do své přípravy na magisterské státnice z psychologie (2011). Dokonce jsem mu v rámci prokrastinace založil i heslo na české Wikipedii.

Brzy na to (2014) jsem na toto téma vedl bakalářku. Chudák student s tím měl spoustu práce, celé to bylo trochu jalové (jo, taky jsem to blbě vedl), a nic mu nakonec vlastně nevyšlo. Ale už tehdy jsem si uvědomil, že ten efekt je na vodě.

Dunning s Krugerem změřili, jak jsou lidé vtipní, jak dobré mají logické usuzování, a jak dobrou mají anglickou gramatiku. Pak je nechali se posoudit. A získali vzorec odpovědí, jako je ten na úvodním obrázku. Nejlepší se podcenili, nejhorší přecenili.

Statistická chyba

Článek byl na světě a okamžitě se ho chytli koučové, influenceři a twitteroví experti. Bylo to totiž lákavé vysvětlení, proč někteří evidentně neschopní lidé vystupují s tak vysokým sebevědomím v situacích, ve kterých nemají ani páru, co se děje.

Co je horší, efekt se zdárně replikoval v řadě různých schopností; ostatně na Google Scholar má heslo téměř 10.000 citací. Výsledky jsou stále stejné. Jenže, a to je kámen úrazu, potíž je ve způsobu vyjádření efektu. Dunning s Krugerem udělali prostě chybu ve statistice.

Mám rád simulace, nasimuloval jsem tedy 500 respondentů. Všichni mají tendenci se nadhodnotit v průměru o 5 bodů IQ. Zároveň se nedokáží posoudit zcela spolehlivě – jako ostatně nikdo. Znáte snad své IQ zcela přesně? A i kdybyste znali, test přece neměří bez chyby.

Skutečný výkon a sebeposouzení tedy v simulaci korelují jen r=0,5 (což odpovídá běžné situaci). Tato simulovaná data žádný DK neobsahují. Respondenty pak rozdělíme do 4 skupin podle „naměřeného IQ“ a na svislou osu vyneseme „pozorovaný“ výkon a jejich „sebeposouzení“

Vidíte? Výsledek vypadá skoro přesně, jako originální graf DK. OK. A teď prohoďme osy – rozdělme lidi do skupin nikoli podle toho, jakého výkonu (v simulaci!) dosáhli, ale podle toho, jak se sami posoudili. Jsou to stále ta samá data. A výsledek je… právě opačný!

Lidé, kteří se mají nejhorší výkon (1) se ve „skutečnosti“ ještě podhodnocují. A lidé, jejichž výkon je nejlepší (4) naopak „nadhodnocují“! Máme tu reverzní Dunning-Krugerův efekt! Nezapomeňte, že jde pořád o simulaci, ale výsledek vypadá úplně stejně jako reálná data.

Co to znamená?

DK je jen statistický artefakt tzv. regrese k průměru. Pokud spolu dva atributy nekorelují perfektně, nejpravděpodobnější (očekávaná) hodnota proměnné A podle hodnoty proměnné B bude o něco blíže průměru. Viz graf – černá přímka je osa kvadrantu, modrá je regresní vztah.

Trik DK je ve zobrazení. Tím dost specifickým rozdělením na čtyři skupiny se zamlžil skutečný vztah atributů, a zřejmě to tehdy zmátlo i recenzenty. Proto je klíčové, aby sociální vědci dobře rozuměli statistice. Pokud by DK efekt existoval, vztah by byl nelineární.

Obžalobou sociálních věd je to, že DK je stále živý i v odborné komunitě, která se pro něj stále snaží nalézt důkazy, i když data jsou jasná. Např. tak víme, že lidé s nižší úrovní schopnosti jsou (nepatrně) hůře schopni své dovednosti posoudit.

To je milé, když něčemu nerozumíte, nevíte, jak moc. Ale neznamená to, že se budete přeceňovat. Neexistují totiž žádné
důkazy pro existenci nelineárního vztahu, který je podstatou celého Dunning-Krugerova efektu. Žádný Dunning-Krugerův tedy neexistuje.

Vím jen to, že lidé mají tendenci se přeceňovat (jak ti lepší, tak horší, nehledě na znalostní doméně). Zároveň čím jste lepší, tím přesněji dokážete své schopnosti odhadnout. To dává taky rozum, že. Ale nevěřte všemu, co v psychologii vypadá logicky!

A hlavně nevěřte tomu psychologickým zjištěním oblíbeným mezi laickou veřejností. Značná část toho jsou prostě jen nesmysly, které dobře zní, a odborná komunita je dávno zavrhla. Anebo se jich nedokáže zatím dost dobře zbavit… ale o „replikační krizi“ zase někdy jindy…

Vypůjčeno se svolením z vlákna Hynka Cíglera na Twitteru zde.

Dodatečný odstavec z 25. února

Od původní publikace výše se objevila i navazující obhajoba, podle níž byla původní studie Dunninga a Krugera (1999) replikována v různých oblastech, od logiky po gramatiku, a stále ukazuje stejný vzorec: méně kompetentní jedinci mají tendenci výrazně přeceňovat své schopnosti, zatímco ti schopnější se často mírně podceňují.

Pokud by šlo jen o regresi ke středu (tedy o to, že lidé s nejhoršími výsledky budou nutně nad průměrem v sebehodnocení), pak by korekce statistických modelů efekt oslabila nebo zcela odstranila – což se ale nestalo. I studie, které upravují metodiku a měří výkon přesněji, ukazují, že méně kompetentní jedinci se systematicky přeceňují, což nelze vysvětlit jen statistikou.

Shrnutí? Jelikož nejsem statistik (ani statista), ponechávám jej na čtenáři. Konsensus se klaní spíše na stranu trvající platnosti DK – ergo se také omlouvám za přetištění textu výše bez oponentury. Metodologické kritiky jistě mají smysl, takhle věda funguje – hlavní myšlenka DK jevu ovšem, zdá se, i nadále přetrvává.

[Hynek Cígler, LL, ]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org