TLDR: Molekulární mrak Eos vzdálený 300 světelných let je plný materiálu, z něhož by mohly vzniknout nové hvězdy. Víc hir.

I když se všichni smějeme tomu, kterak Holly v Červeném trpaslíkovi přehlédla černé díry/prachová mračna kvůli tomu, že jsou tmavá – a vesmír je taky tmavý – jde fskutečnosti o velkou, inherentní bolísku celé astronomie! To, co je tmavé (v různých spektrech), můžeme snadno nevidět, i když třeba tušíme, že by tam něco mělo být. To je vlastně ve stručnosti celý problém s temnou hmotou…

Můžeme tak snadno přehlédnout i přirozené struktury, které jsou relativně blízko naší soustavy – jako třeba obří mračno molekulárního vodíku,, které dlí pouhých 300 světelných let od naší soustavy! Dostalo jméno Eos a časem v něm nejspíše vzniknou nové hvězdičky!

„300 světelných let je nedaleko?“

Jak se to vezme. Naše galaxie má bratru 150 tisíc světelných let v průměru – v jejích rozměrech je to tedy doslova v sousedství. Není to ale samozřejmě tak nedaleko, abychom tam v dohledných stoletích mohli poslat nějakou sondu či kosmolet. Na další stranu však třeba taková chladná mračna plynu a prachu, která nakonec pod tíhou gravitace kolabují do hvězd, bývají obrovské kosmické útvary o velikosti desítek až stovek světelných let!

Takže idea, že jedno máme jen 300 světlolet blízko, je o to překvapivější! Útvar pojmenovaný Eos po řecké bohyni úsvitu díky své blízkosti nabízí astronomům jedinečné místo v první řadě, odkud mohou pozorovat proces tvorby hvězd a molekulární vesmír…

„Jak je možný, že to doteď neviděli?“

Tím se dostáváme k citátu Holly. Chladné, skoro nic neemitující mračna, se prostě blbě pozorují. Teprve nedávno se jim tak poštěstilo také objevit Eos detekováním fluorescenční povahy vodíku v daleké ultrafialové oblasti elektromagnetického spektra. Jedná se o vůbec první takto velký molekulární oblak objevený přímým hledáním emisí molekulárního vodíku v daleké ultrafialové oblasti, byť molekulární vodík byl detekován v UV i dříve…

Našim teleskopům však tato povaha molekulárního vodíku háže taky bordel do cesty. Ona daleká ultrafialová část spektra je totiž rovněž pohlcována zemskou atmosférou. Proto bylo nutno počkat navíc na dostatečně dobré kosmické observatoře. Pozorování ve dalekém UV vyžaduje velmi citlivé detektory a sofistikované zpracování dat. Tato technologie je dostupná teprve v posledních letech. Jinými slovy, chce to dost hrátek s pokročilými detekčními metodami, které doposud nebyly v této části spektra tak promakané!

„Jak je to vlastně velký?“

Technicky vzato „vidíte“ Eos ve velké části oblohy. Jeho zdánlivá velikost na obloze je 40 úplňků a jeho hmotnost je v řádu tisíců Sluncí. Ale samozřejmě – jelikož jste v pozemské atmosféře a vaše oči z dané části spektra vidí prd, vidíte stejně jako Holly prd i vy.

Nová metoda nicméně ukazuje nejenom Eos, ale i zlepšující se schopnosti šmírovat méně viditelné jevy na obloze. Pomocí stejné techniky, která odhalila tento dosud neviditelný mrak, bychom tak brzy mohli lépe zmapovat náš kosmický dvorek – a zajistit, že humor z Červeného trpaslíka do budoucna škaredě zestárne!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org