TLDR: Nová analýza navrhuje zastínit asi 1 % slunečního záření dopadajícího na Zemi pomocí tisíců obřích kosmických clon. Podle klimatických modelů by to mohlo snížit globální teplotu asi o 1 °C – technicky, finančně i politicky má ale nápad své příslovečné ale. Víc hir.

Ani jsem o tom nechtěl psát, ale JaRon si to vyžádal, takže pojďme na přehled toho, jak bychom mohli změnu klimatu utlumit obřím slunečníkem!

Princip je easy – oteplování je v zásadě problém v tom, že skleníkové plyny jako CO₂ nechají většinu krátkovlnného slunečního záření projít atmosférou, ale následně pohlcují část infračerveného záření, kterým Země získanou energii vyzařuje zpátky do vesmíru. Když tedy snížíte množství energie přicházející od Slunce, snížíte i výslednou teplotu planety.

Podle klimatických modelů by omezení příchozího slunečního záření přibližně o 1 % mohlo ochladit planetu asi o 1 °C. Skleníkové plyny by samože nezmizely – oceány by dál kysely kvůli CO₂ a další problémy by zůstaly – ale Země by přijímala méně energie. V principu by nám to tedy mohlo koupit čas.

„Jak velký slunečník potřebujeme?“

No… velký. Planetary Sunshade Institute analyzoval několik možných konstrukcí. Za momentálně nejslibnější považuje flotilu přibližně 5000 heliogyro clon, každou o průměru asi 40 kilometrů a hmotnosti kolem 13 tisíc tun. Dohromady by poskytovaly asi 3 miliony kilometrů čtverečních aktivní plochy.

Nešlo by přitom o obří pevné deštníky. Každý stroj by měl několik extrémně dlouhých a tenkých reflexních lopatek, které by udržovala roztažené rotace celé konstrukce. Tlak slunečního záření by pak mohl pomáhat s řízením a natočením clony.

Celá flotila by se nacházela poblíž librační oblasti mezi Zemí a Sluncem, trochu blíže ke Slunci než klasický bod L1, přibližně 2,36 milionu kilometrů od Země. Tam by mohla stínit planetu prakticky nepřetržitě, a hlavně – potenciálně štelovatelně.

„Máme na to už dost raket?“

Tady začíná ona drobná technická komplikace. Konstrukce by vyžadovala přibližně 70 milionů tun materiálu – asi 1500krát víc, než kolik lidstvo podle autorů dosud celkem dopravilo do vesmíru. Posílat všechno ze Země by tedy bylo zhruba jako stěhovat Mount Everest do kosmu po jednotlivých cihlách.

Jednou z navrhovaných cest je proto těžba materiálů na Měsíci. Heliogyro návrh počítá hlavně s hliníkovými lopatkami a křemíkovými kabely, zatímco složitější části jako elektronika, motory a senzory by se vyráběly na Zemi. Díky šestkrát slabší měsíční gravitaci je totiž výrazně snazší dostat těžký materiál z Měsíce do hlubšího vesmíru než ze Země. Samozřejmě, s tím se pojí jiná komplikace, že nejprve musíme na Měsíc dostat průmysl…

Odhady nákladů jsou zatím velmi hrubé. Inženýrka Chantal Cappelletti, která se na analýze podílela, mluví o desítkách bilionů dolarů. Samotná zpráva však zdůrazňuje, že spolehlivou cenovku ještě určit nelze.

„To je trochu moc, ne?“

Jo a ne. Spíše než vynaložené bilionů chechtáků by k podobnému projektu byla potřeba velká politická vůle. A ta u klimatických témat co? Chybí!

Nemusí chybět nicméně furt. Představme si druhou polovinu století, v níž klimatické škody dosahují desítek bilionů dolarů ročně, některé oblasti čelí výrazně horším vedrům, suchu nebo záplavám a stovky milionů až miliardy lidí se musí vypořádávat (mnozí tím, že odejdou do věčných lovišť) s rostoucím klimatickým tlakem. Tváří v tvář podobným škodám už kosmický slunečník nepůsobí jako ztráta…

Nicméně – zároveň je to logicky taky situace, kdy státy mohou mít méně peněz, méně stability, více konfliktů o zdroje a infrastrukturu zatíženou adaptací na problémy tady dole. Technologie i poptávka může přijít až ve chvíli, kdy schopnost jednat začne klesat.

„A nemáme něco jednoduššího?“

Máme. Solární geoinženýring lze dělat i mnohem levněji a technologicky jednodušeji, například rozprašováním reflexních aerosolů ve stratosféře. Princip je podobný – část sluneční energie odrazíte dřív, než ohřeje povrch.

Na rozdíl od flotily pětitisícovky kosmických monster by to šlo teoreticky dělat pomocí letadel nebo vysokoletových platforem za pár miliard. Právě proto může být tenhle přístup v budoucí klimatické nouzi politicky mnohem lákavější. Ale má svoje vlastní rizika – a je hůře „vypnutelný“. Kdesi na půli cesty je i možnost z Měsíce do prostoru mezi Zemi a Slunce namísto složitých družic vypouštět z Měsíce prostě… prach.

Zároveň změnit množství sluneční energie dopadající na planetu není totéž jako vrátit klima do původního stavu. Globální průměrná teplota může klesnout, ale regionální dopady nemusejí být stejné. Mohou se změnit srážky, monzuny nebo atmosférická cirkulace. CO₂ navíc zůstane v atmosféře, takže například okyselování oceánů pokračuje dál.

Nicméně, zvláště po projekci z minulého týdne mluvící o tom, že na konci století může oteplování dosahovat na míru známou jenom z apokalyptických masových vymírání, nás může geoinženýring uklidňovat jako šance, jak to celé v určité fázi otočit – jestli nás nebude uklidňovat podobně, jako i humr v hrnci má teoretickou šanci vypnout ohřev vody, se ale můžeme zatím jen sázet.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]