TLDR: Data naznačují, že část aktivity klesla jen mírně, děti se vracejí přes VPN, falešný věk nebo slabé ověřování – a část provozu se přesouvá na služby mimo zákaz. Víc hir.

Všichni dnes víme, že sociální sítě úplně nesplnily svou původní tezi spojení lidí do jedné velké rodiny – pokud to není teda rodina rozhádaná, která se sebou nebaví a namísto vlastních fotek radši čučí na nekonečnou šňůru mikroTV kanálů…

Otázka je – co s tím? Čekání na další Carringtonovu událost může být na dlouho, některé končiny proto zkusily vzít věc do svých rukou!

„Jako třeba jaké končiny?“

Vlivu sociálních sítí se určitě nemusejí tolik bát v Afganistánu, Severní Koreji nebo Středoafrické republice – ale také Austrálie vloni zavedla zákaz sociálních sítí pro uživatele mladší 16 let. Ač první ohlasy byly pozitivní, fčil se začíná ukazovat problém zákazů – děti taky nejsou úpe pasivní bytosti, prostředky jak zákaz obcházet jsou přitom mnohé…

Data Qustodio naznačují, že u TikToku zůstává využití u dětí 13–15 let kolem 26 %, jen o jeden procentní bod méně než před zákazem. U skupiny 10–12 let je používání TikToku v podstatě stejné. Podobný návrat po prvotním propadu se má týkat i Instagramu a Snapchatu.

Část problému je enforcement. Děti mohou používat VPN, zadat falešné datum narození nebo projít přes nedokonalé systémy ověřování věku. Platformy mohou mazat účty, ale pokud je ověřování slabé a motivace obejít zákaz silná, vzniká digitální hra na babu…

„Změnilo se nějak jejich chování?“

Zdá se, že navíc se částečně aktivita možná jen přesune jinam. WhatsApp, který do banu nespadá, měl u 13–15letých vzrůst z 27 na 36 %. YouTube zůstal stabilní na 37 %. Zákaz jedné kategorie služeb může vyrobit migraci – to nicméně na druhou stranu nemusí být zase nežádoucí. Zákaz použití bojových plynů v sebeobraně také neznamená, že se lidi nebudou zabíjet jinak, ale přesto je lepší brokovnice než depopulace celé čtvrti…

Problém je, že sociální sítě pro děti nejsou jen zdroj dopaminu, toxicity a duševního vyprázdnění. Jsou furt do určité pidimíry taky sociální prostor – když jim jeden prostor seberete, nezmizí potřeba kontaktu, skupin, chatu, sledování vrstevníků a pocitu, že člověk není mimo dění. Část aktivity se tedy zákonitě přelije jinam.

„Jak jsou ty údaje spolehlivý?“

Prozatím na jasnější soudy žel bohům schází i skutečně validnější data – ty nynější pocházejí ze zařízení s rodičovskou kontrolou, což ale není neutrální vzorek všech dětí. Paradoxně to může znamenat, že v běžné populaci je obcházení ještě větší – nebo prostě jiné!

Je taktéž rozdíl mezi tím, co naměří aplikace rodičovské kontroly, co řekne platforma, co řekne dítě v dotazníku a co se reálně děje na druhém telefonu, školním zařízení, VPN nebo účtu staršího sourozence. Digitální politika se často tváří jako jasné přepnutí vypínače, ale ve skutečnosti je to spíš zápas s mlhou, heslem a velmi motivovaným uživatelem…

„Co by zákaz potřeboval?“

Leccos! Validnější úvaha není, že zákaz je vždycky nesmysl, ale spíše, že bez vymáhání, bezpečné age assurance a náhrady sociálních funkcí bude děravý jak cedník. Věci jsou složitější a i ten, kdo chce jednoduchá řešení, k nim nemůže dojít stejně jednoduchými nástroji…

Pokud má taková politika fungovat, nestačí říct, že děcka tam nesmějí. Musí existovat ověřování věku, které není směšné, ale zároveň nevyrábí obří databáze citlivých údajů. Musí se řešit, kam se děti přesunou. Musí se řešit školy, rodiče, design platforem, algoritmy, notifikace, noční používání, reklamní modely i skutečnost, že pro mnoho dětí je online svět sociální infrastruktura.

Čili zákaz možná může být součást řešení. Ale sám o sobě není neprostupitelným firewallem.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]