TLDR: Psychologické experimenty ukazují, že lidé dokážou lež snáz odmítnout – ale tvrzení od lidí lhostejných k pravdě jim po opakování začnou připadat pravdivější. Studie tuna.

Když Evropou v polovině 14. století procházela morová epidemie, lidé ještě neznali teorii postulující existenci mikroorganismů. Představa, že něco tak prťavého může žít, patřila doslova do říše snů! A přesto do objevu bakterií zbývaly staletí – a přestože některé dobové „hypotézy“ byly trochu mešuge – lidi z logiky pozorování mechanismu šíření chápali, že není dobré se zdržovat poblíž nakažených lidí, protože od nich něco mohou chytit.

Občas si v dnešní informační éře říkám, že jednou budou lidi nahlížet na naši dobu podobně, jako se my díváme na to 14. století. V době, kdy budeme s to zprávy, sdělení, komunikaci rozebrat na stejné prvočástice jako mikroby, bude už asi jasné to, co naznačuje i nová studie odlišující bulšity a lži…

Totiž, že ne všechny kecy jsou si rovny!

„Jaký je rozdíl mezi lží a bullshitem?“

Přiznám se bez mučení, že jsem dané rozdělení neznal, a komunikační teorie ale skutečně pracují s „bullshitem“ jako polovičním terminem technicem. Platí tak, že lež je cílená – lhář ví, co je pravda, a snaží se vás od ní odvést. Bulšhiter je na tom hůř – je mu jedno, jestli říká pravdu, nepravdu nebo polopravdu. Typicky, protože na jejím prodeji něco vydělává, alternatině snad pro zábavu ze hry. A právě tahle lhostejnost k realitě může být podle nového výzkumu zrádná!

Lhář má totiž k pravdě pořád zvláštní vztah. Musí ji znát aspoň natolik, aby ji mohl obejít, zakrýt nebo převrátit. Když vám někdo vědomě lže, hraje pořád hru, ve které pravda existuje – jen se vás snaží poslat na druhou stranu hřiště. Bulšiter je jiný živočich. Z definice autorů nehraje proti pravdě – prostě hru jako takovou vůbec neuznává.

Teorie kolem komunikace samože v měkčích vědách existují, jev ostatně v roce 2005 slavně popsal filozof Harry Frankfurt – lhář je nepřítelem pravdy, ale bulšiter je k pravdě lhostejný. A právě proto může být horší – nová studie to popisuje na konkrétním psychologickém experimentu…

„Jak se to dá testovat?“

John V. Petrocelli a jeho vědátoři testovali, jak lidi hodnotí výroky od tří skupin mluvčích – „běžného člověka“, známého lháře a člověka, který nemá ohled na pravdu. A už první experiment ukázal, že lidi připisovali tvrzením od bulšhitera větší pravdivost než stejným tvrzením od lháře…

Efekt je čistě psychologický – podobně jako v jiné nedávné studii zkrátka stejná tvrzení zněla lidem méně pravdivě, když byla připsána lháři. Ale když přišla od někoho popsaného autory jako člověk, který mluví bez ohledu na pravdu, lidé je hodnotili skoro více jako tvrzení od běžného člověka…

Důležitý byl efekt opakování. Když lidi slyší nepravdivé tvrzení víckrát, začne jim připadat známější, a mozek si známé často plete s pravdivým. U lháře se mozku podařilo víc brzdit v duchu „pozor, tady někdo klame“. U bulšhitera brzda fungovala hůř, protože tvrzení není automaticky jasně falešné – jen vzniklo bez respektu k realitě!

„O tom byla jiná práce nedávno, ne?“

Jes, už jsem ji nalinkoval – jev je znám delší dobu, říká se mu iluzorní efekt pravdy. Náš mozek má rád plynulé zpracování, co už slyšel, to se mu zpracovává snadněji. A co se zpracovává snadněji, to může subjektivně působit pravdivěji. Je to docela elegantní zkratka, pokud žijete ve světě, kde se spolehlivé informace opakují častěji než bláboly. Je to ale katastrofální nastavení v prostředí opačného rázu…

Ve druhém a třetím experimentu i autoři nynější práce zjistili, že opakované výroky od bulšhiterů vyvolaly silnější iluzorní efekt pravdy než výroky od lhářů i než výroky od objektivních či upřímných zdrojů. Výzkum má nicméně své limitace – študoval hlavně experimenty s neutrálními výroky a označenými zdroji, ne plnou realitu politických debat nebo sockách.

Pointa ale zůstává – u dezinformací nestačí ptát se, jestli jejich autor lže, ať už záměrně či nikoliv – je tu totiž ještě jedna alternativa, že je mu to šumák. A když společnost nebude řešit, co je sdílená realita – neboli pravda – těžko může jako společnost přežít o moc úspěšněji než tak, kterou prochází devastující morová epidemie…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]