TLDR: Jev kognitivní disonance nám potenciálně umožňuje sladit realitu s našimi mentálními konstrukty. To ale může paradoxně i vést k tomu, že realitu naopak začneme ignorovat, pokud se nám v hlavě „zabydlely” dříve nesmysly. Zdroj třeba hir.

Každému se to někdy stalo: sdílíme příspěvek, memíčko nebo názor… a za pár minut, hodin nebo dní ho mažeme, aniž by nás k tomu někdo jiný nutil! Ne proto, že by to bylo objektivně špatné. Ale prostě nám to „už nepřipadá jako dobrý nápad“.

Co se mezitím stalo v hlavě? Je dost možné, že smazaný post nebyl hloupý — jen jste se mezitím stali tak trochu jiným člověkem!

„Možná, že jsme jen vystřízlivěli?“

Možná! Ale možná nemuselo jít ani o intoxikaci, ani o nerozhodnost – nýbrž o fenomén známý jako kognitivní disonance. Tento pojem označuje nepříjemný duševní stav, kdy máme v hlavě dvě (nebo více) protikladné myšlenky, přesvědčení nebo postoje, které spolu ovšem nekorespondují. Výsledek není pro mozek příjemný, a tak to začne řešit – často tlačítkem „Delete“.

To možná taky zní trochu diskomfortně, ale psychologie i neurověda ukazují, že naše já není jednotný monolit! Mozek má různá „centra rozhodování“, která se mohou hádat jako různí hafani v jedné smečce. Emoční centrum chce sdílet nějaké šibeniční meme; racionální centrum před tím ale varuje; paměť oživuje trapné vzpomínky; a „budoucí já“ si najednou řekne: „OMG, co když to uvidí moje kemo, které na šibenici oběsili strejdu?“

Efekt není „jenom v hlavě“ – jde o biologickou skutečnost. Aby toho nebylo málo, i různé nálady (únava, stres, hlad) výrazně ovlivňují to, co vnímáme jako „dobrý nápad“. Dlouhodobé vystavení protikladným hodnotám nebo životním rolím pak může vést ke zcela hmatatelným projevům na těle: chronickému stresu, úzkosti a syndromu vyhoření.

„Proč disonance vzniká?“

Pravděpodobným evolučním důvodem vzniku jevu je snaha o konzistentnost mentálních modelů. Ta pomáhá organismům činit efektivní rozhodnutí a předpovědi, které mohou být klíčové pro přežití a reprodukci. Kognitivní disonance je tedy v jádru užitečný mechanismus, který v ideálním případě slouží k eliminaci nesmyslů z vašeho uvažování.

Tím může také u lidí snížit stres, zpřesnit jejich chápání světa a v konečném důsledku zlepšit jejich schopnost orientovat se v komplexních situacích. Terminologií trénování AIček lze říct, že jde vlastně o druh eliminace špatných trénovacích dat!

Bohužel, bylo by příliš krásné, kdyby kognitivní disonance měla jenom pozitivní efekt. V poslední době se totiž skloňuje spíše kvůli tomu negativnějšímu…

„To zní užitečně, co by se mohlo pokazit?“

Řekněme, že se domníváte, že Země je kulatá – a setkáte se s názorem, že je vlastně placatá. Kognitivní disonance vás automaticky začne štelovat proti druhému postoji, proti čemuž asi moc čtenářů těchto řádků nic mít nebude. Stačí ale prohodit postoje – tedy, že jste Plochozemec a někdo vám tvrdí, že Země je kulatá – a dojde zřejmě všem riziko disonance!

Jedná se z velké části o „automatický proces“, v němž platí, že kdo přichází s formováním postojů dřív, ten má také vyšší šanci, že je bude utvářet déle. Kognitivní disonance nás může dlouho udržovat slepé vůči objektivním skutečnostem, pokud jsme před nimi byli vystaveni skutečnostem méně objektivním. Konzistentně může jednat i člověk přesvědčený o tom, že světu vládnou ještírci, že ano…

Neplatí to vždy a pro každého – to, že se můžeme pohádat sami se sebou ve vlastní hlavě, ale demonstruje, jak složité může být změnit vlastní názory, kdy skoro musíte jít proti tomu, co vám vštípila evoluce! Natož, pokud se snažíte, aby názory na ty vaše Správné(TM) ty své změnil někdo druhý!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]