TLDR: Těžká voda chutná jemně sladce, jak potvrdil výzkum z roku 2021. Aktivuje totiž stejný chuťový receptor jako cukr – TAS1R2/TAS1R3. Víc hir. 

Ač s tím můžeme dělat, co chceme, naše instinkty jsou pořád z velké míry ovládány miliony let animální evoluce. Jíst, spát, pít, spát s někým jiným – to je nejen recept na perfektní život, ale především série nejzákladnějších potřeb těla i duše…

 Není tak asi překvapivé, že když vědátoři ve 30. letech 20. století objevili těžší formu vody, nedlouho poté vědátoři reportovali, že má sladkou příchuť! Pár let nazpět studie potvrdila, že se nemýlili!

„Co to je ta těžká voda?“

 Takzvaná „těžká voda“ (D₂O) váží více, protože jádro každého z jejích dvou atomů vodíku obsahuje nejen proton, ale také neutron. Výsledný těžký vodík, známý jako deuterium, způsobuje v těžké vodě jemné rozdíly – od mírného zvýšení bodu varu a tuhnutí až po zhruba 10% zvýšení hustoty. Těžká voda se zejména používá jako moderátor v určitých typech jaderných reaktorů.

Pokud byste ji ale chtěli používat místo vody běžné, nejspíše by nešlo o nejlepší nápad – ve velkém množství by její konzumace byla dokonce smrtelná. Musela by však nahradit přibližně 20 % běžné vody v těle savce, aby se projevily její toxické účinky. Při zvýšení poměru na 35 % by pak mohla být i smrtelná.

Přesto postulování těchto limitů bylo po vynálezu v roce 1931 neznámé – a vyžádalo si experimentování…

„Kdo to tehdy ochutnal?“

 Prvním, kdo reportoval chuť, byl Klaus Hansen, farmakolog z univerzity v Oslu. Byť před ním zkoušeli těžkou vodu i jiní, jeho dávka byla první ve vyšší koncentraci. Již ten předpokládal, že ve vyšší koncentraci bude těžká voda toxická. Ale postupným zvyšováním dávky se to jal nejprve testovat na sobě, nikoliv na zvířátkách.

„Zvedl jsem kádinku ke rtům. Okamžitě jsem v ústech ucítil pálení a sucho a pak už jsem nic necítil. Nejdřív mě vzrušil a zapůsobil na mě pocit krize. Zažil jsem jakýsi šok. Pak jsem si řekl: ‚Buď zticha – prostě procházíš drobným zážitkem.‘ V tu chvíli jsem si uvědomil, že to není jen tak. Pak bylo po všem. Viděl jsem, slyšel, dýchal, cítil a chodil jako předtím,“ řekl o zážitku podle časopisu Time.

Jeho report o tom, že těžká voda chutná sladce, byl však později vyvrácen samotným vynálezcem těžké vody…

„Tož jak to teda chutná?”

 Samotný Harold Urey, který objevil deuterium, ochutnal těžkou vodu až v roce 1935 – spolu s kolegou v časopise Science tehdy však uvedl, že se neliší od běžné vody. Dlouho to vypadalo, že Hansenův report je vyvrácen – pak si však na chuť posvítili v roce 2021 chemici z českého ÚOCHB Pavel Jungwirth a Phil „Thunderf00t” Mason. Jejich zaslepená koštovačka destilované těžké vody došla k tomu, že 22 z 28 lidí při pozření významného množství skutečně pocítilo jemně sladkou chuť!

S rostoucím poměrem těžké vody k běžné vodě ve směsi přitom rostla i sladkost. Také se ukázalo, že těžká voda zvyšuje sladkost jiných sladidel – ale nemá žádný vliv na slanou chuť, umami, a snižuje hořkost nízkých hladin chininu. Hypotéza zní, že stejně jako cukry a jiná sladidla aktivuje těžká voda chuťový receptor známý jako TAS1R2/TAS1R3. Přesný mechanismus není znám, ale je třeba možné, že těžká voda může omezovat pohyblivost receptoru a udržovat jej v aktivovanější poloze.

Ačkoliv zjištění nejspíše nepovede k tomu, že byste si ranní kafe osladili vodou z reaktoru, může napomoct lepšímu pochopení fungování chuťových receptorů – a vzhledem k tomu, že lidstvo je stále do značné míry ovládáno prehistorickou touhou po sladké chuti, třeba přispěje jednou k vymanění se z tohoto pradávného prokletí!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]