TLDR: Nová studie na myších popisuje okruh „nos–mozek“, který propojuje proudění vzduchu nosem s oblastmi regulujícími úzkost. Studie tuna.
Už William J. Blazkowicz dobře věděl, že pomalé dýchání je nejlepší cestou ke klidné mysli – jenže naše iracionální rysy podvědomí, aktivní evolučně mnohem déle než ty racionálnější, je problém poučkami o nádechu-počítání-výdechu mnohdy ukonejšit!
Proto je zajímavý nový výzkum, který řešil nejen uklidňující efekt pomalého dýchání – ale hlavně to, proč přesně zpomalení průvanu v plicích vede ke změnám v chodu mozku…
„Proč teda?“
Výzkum u myšáků líčí takzvaný okruh nos–mozek. Ten může zřejmě za to, že pomalé nosní dýchání tlumí úzkost účinněji než pomalé dýchání ústy. To naznačuje, že nos není jen trubka na vzduch, ale i senzorický vstup pro mozek!
V nose hrají roli čichové senzorické neurony. Ty sice hlavně detekují pachy, ale podle výzkumů reagují i mechanicky na proudění vzduchu. Jejich aktivita se přenáší do čichového bulbu, který je propojený s limbickým systémem – tedy sítí mozkových oblastí důležitých pro emoce a stres…
„Proč se takové věci dějí?“
K tomu musíme do popisu mozku – daná dráha vedla od čichových neuronů přes mitrální buňky v čichovém bulbu, perirhinální kůru až do zadní bazolaterální amygdaly. To je sice hodně cizích slovíček, ale právě tady se začíná potkávat dech s úzkostí!
Amygdalu si můžete představit jako jeden z mozkových systémů, které řeší, zda je svět zrovnabezpečný, anebo jestli je čas připravit tělo na útěk, boj, zamrznutí či zoufale panickou hyperventilaci v MHD. Pokud do ní proudí signály spojené s rytmem nosního dýchání, dává smysl, že změna dechu může měnit i emoční nastavení. Zjednodušeně – rychlejší dýchání je biologický signál, že věci nejsou bezpečné, a to i v případě, že věci jsou objektivně bezpečné…
Zdroj: HIT/Mattel
„Mají to nějak dokázaný“
Když vědátoři u myšek manipulovali frekvenci nosních senzorických signálů pomocí optogenetiky a kontrolovaného proudění vzduchu, ukázalo se, že efekt může být i obousměrný. Nižší frekvence signálů měla protiúzkostný účinek, zatímco vyšší frekvence mohla úzkostné chování zvyšovat. Tím nastává ona hyperventilace jakožto zpěvnovazebný efekt vedoucí až případně k panické atace. A když autoři část okruhu chemogeneticky umlčeli, vazba mezi frekvencí nosních signálů a regulací úzkosti zmizela…
To je hezké, protože to není je důkaz kruhem ve stylu, že myši klidněji dýchaly, protože byly klidnější. Studie tím pádem jasně naznačuje kauzální okruh – nosní signál mění mozkovou aktivitu a ta mění úzkostné chování. Aspoň u myší.
Byť to logicky není důkaz, že přesně stejný mechanismus funguje u lidí, jde rozhodně o pozoruhodné potenciální vysvětlení i pro naše pomalé dýchání. Dechové techniky tím nepřestávají být obyčejnou radou, ale dostávají konkrétnější biologickou oporu – možná nejde jen o psychologickou radu k uklidnění, ale o přímé ladění smyslově-limbického okruhu.
A nyní, když to víte, třeba vás to přiměje klidněji dýchat i při vašich budoucích nepříjemných stavech. Ne, že by to měla být náhrada terapie, léků nebo řešení příčin úzkosti – ale může to být jeden z mála nástrojů, který máte skutečně pořád u sebe, pokud vám teda zrovna někdo neucpal nos rýmou! Ale o tom zase jindy…
[Ladislav Loukota]
Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]
