TLDR: Analýza příběhů i statistika pohřbů naznačuje víc o kulturní povaze těhotenství & porodů v kultuře Skandinávců. Odhaluje tak víc o tom, co nám z dějin často zůstává zahaleno. Studie tuna.

Pokud vám Vikingové připadají cool… pak byste si asi úplně nerozuměli s křesťanskými obyvateli Evropy mezi lety cca 700 až 1100! Plundrování Skandinávců bylo tehdy tak úspěšné – až skončilo jejich asimilací do zbytku Evropy. Přestože se Vikingové „stali námi“, pořád je kolem jejich epochy co objevovat!

Nová studie nyní popsala různé proměny těhotenství v dobové severské kultuře. Připravte se na těhulky s meči, plody připravené pomstít své otce – a drsný svět, kde ne všichni novorozenci byli řádně pohřbeni…

„Proč omg zkoumat těhotenství?“

Protože jde o objektivně významné období v životě nikoliv jednoho, ale potenciálně nejméně dvou (a klidně i vícera) lidí! Jako takové je těhotenství v různých kulturách nositelem sice rozdílných, ale vždy důležitých významů. To ale víme ze studií prováděných dnes – v dřívějších časech bylo těhotenství v archeologii doslova často přehlíženo. Nezanechává po sobě totiž mnoho fyzických stop.

Co ale zanechává, jsou stopy politické – to, kdo porodí komu pokračovatele vlády, může být nemalým dramatem – a také nechává stopy kulturní. Tedy pro změnu to, jak se o těhotenství psalo, mluvilo, reportovalo. Nakolik daná společnost dává či nedává těhuli míru svobody a autonomie, pak nepřímo říká leccos i o jiných postojích a (ne)svobodách!

Ostatně o tom, „kdy začíná plod být člověkem“ a nakolik k tomu má co říct ta paní, co ho nese, je nemalým jablkem sváru i dnes…

„OK, tak jak na tom byly těhuje u Vikingů?“

Autoři práce se zaměřili na slova a příběhy popisující těhotenství ve staroseverských pramenech – ač jejich zápis pochází až století po vikingské době, obsahují slova a příběhy o rození dětí používané i původními Skandinávci. Míní přitom, že všeobecně byla těhotenství a porod tradičně považována za „ženské záležitosti“ patřící do „přirozené“ nebo „soukromé“ sféry.

Těhotenství mohlo být ale také popsáno jako „břichaté“, „těžké“ a „neúplné“. A získali také možný vhled do víry v identitu plodu – těhuli bylo možné označit jako „ženu, která nechodí sama“. Epizoda z jedné ze ság dále podporuje myšlenku, že nenarozené děti (alespoň ty z vysokých vrstev) mohly být již zapsány do složitých systémů příbuzenství, spojenectví, sporů a povinností.

Vypráví příběh napjaté konfrontace mezi těhotnou Guðrún Ósvífrsdóttir, protagonistkou Ságy o lidech z Laxdalu, a vrahem jejího manžela, Helgim Harðbeinssonem. Helgi ve scéně provokativně otře svou zakrvácenou kopí o Guðrúniny šaty a její břicho. Prohlásí: „Myslím, že pod rohem toho šálu přebývá moje vlastní smrt.“ Helgiho předpověď se splní a plod/dítě nakonec vyroste, aby pomstilo svého otce!

„Dobrý matroš, ještě nějaká historka z pekla?“

Další epizoda, ze Ságy o Erikovi Rudém, se více zaměřuje na roli matky. Těhotná Freydís Eiríksdóttir je tu přepadena skrælingy – jak se v severských pověstech nazývají domorodí obyvatelé Grónska a Severní Ameriky. Když kvůli těhotenství nemůže utéct, Freydís popadne meč, odhalí prsa a udeří jimi o čepel – čímž útočníky odežene!

Zajímavá, ač podobně epizodická, je také figurka těhotné ženy nalezená v hrobě ženy z 10. století. Zobrazuje postavu v ženském oděvu s rukama objímajícími zvýrazněné břicho, což možná symbolizuje spojení s nastávajícím dítětem. Tato figurka je obzvláště zajímavá tím, že těhotná žena má na hlavě válečnou helmu.

Všechny tyto důkazy dohromady ukazují, že těhotné ženy se mohly – alespoň v umění a příbězích – zapojovat do násilí a boje se zbraněmi. Samože, štítonožky zná dnes každé malé děcko. Podstatným rozdílem ale je, že tyto jaksi nebyly těhotné.

„To je zajímavý, ale jsou to jenom příběhy, ne?“

Jo. Nakolik a v jakém počtu byly ženské bojovnice u vikinských výprav realitou, to je jiná otázka než folklór. Tuší se z archeologických nálezů, že nějaké být mohly – nejspíše šlo ale zcela jistě o minoritní úkaz. Na toto konto se stále objevují zkazky vycházející z nesprávně reportované starší studie, která zjistila „padesátiprocentní zastoupení“ žen – ale nikoliv u nájezdníků, nýbrž kolonistů a osadníků.

Příběhy jsou ale do značné míry taky odrazem své společnosti. Všichni víme, že Star Wars nejsou skutečná kronika – ale ve zdejších postavách se zrcadlí střípky reálných událostí i všeobecnějších archetypů. Příběhy jsou „cíle, ke kterým kráčet“ i „výstrahy, kterých bychom se měli vyvarovat“, a to byť ony cíle i varování mohou být nereálnými extrémy. Stačí si vzpomenout, kolik lidí mluví o Terminátorovi pokaždé, když se objeví nová zpráva o AIčku a/nebo robotice…

„No a nějaké nepříběhové komponenty práce nemá?“

Závěrem je tu taky zajímavost ohledně pohřbívání. Obecně platí, že v předprůmyslové éře panovala vysoká úmrtnost matek a kojenců. Přesto mezi tisíci vikingských hrobů autoři identifikovali pouze 14 možných pohřbů matek s kojenci/plody – byť dlužno dodat, že tento trend byl podobný i ve zbytku Evropy. Z toho každopádně autoři usuzují, že těhotné ženy, které zemřely, nebyly běžně pohřbívány se svými nenarozenými dětmi a vikingské společnosti je možná nepovažovaly vždy za symbiotický celek, který by si zasloužil vzpomínku. Samotní kojenci, kteří jsou v pohřebních záznamech obecně málo zastoupeni, mohli být také po smrti pohřbeni mimo svou matku.

Každopádně, jelikož dobových Skandinávců se bohužel nezeptáme, z kulturních i nepřímých archeologických náznaků vyplývá, že těhotenství ve vikingské éře rozhodně nebylo neviditelné ani soukromé – ale mělo zásadní význam pro to, jak vikingské společnosti chápaly život a identitu podobně, ač o fous jinak než zbytek dobové Evropy! Jo, Vikingové byli drsní… ale zjevně ne dost drsní na to, aby ani jim těhotenství nezamotalo občas hlavy!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]