TLDR: Dva experimenty ukázaly, že muži slyší pláč dětí stejně dobře jako ženy. Výjimkou je šepot, na který reagují ženy o 14 % lépe. Studie tuna. 

Všichni známe ten stereotyp: je noc, najednou se rozbrečí malé děcko – a vstává k němu typicky jen matka. Oblíbenou výmluvou bylo, že muži prostě fyziologicky či psychologicky neslyší dětský nářek stejně dobře jako ženy. Akorát, že to pro většinu případů neplatí!

Nová studie z Aarhuské univerzity ukázala, že muži opravdu slyší pláč miminka více méně stejně dobře jako ženy. Jen holt tak nějak nevstanou…

„Jak se taková věc zkoumá?”

Autoři dokonce provedli dva samostatné pokusy, aby tento jev prozkoumali. V prvním pouštěli v kontrolovaném prostředí zvuky děcek se 142 dospělými. Ve druhém pak dokumentovalo 117 rodičů, jak probíhá první rok jejich rodičovství.

Práce ukázala, že muži a ženy reagují skoro stejně na noční zvuky – s jedním zajímavým rozdílem, v němž může být prapůvod stereotypu. U velmi tichých šepotů či lehkého fňukání totiž skutečně byly ženy o 14 % citlivější. To může být v určitých situacích relevantní.

V praxi však zároveň panovala i variabilita v tom, jak lidé na zvuky reagovali, a mnoho překryvů mezi mužskými a ženskými účastníky. Někteří chlapi tak byli na zvuky reaktivnější než některé ženy.

„Nojo, ale ten šepot teda ženy slyší o fous líp!”

Ano, to pokus reálně ukázal – ale jakmile dítě spustilo víc, slyšeli to oba rodiče stejně. Přesto maminky řešily noční péči třikrát častěji než tatínci – a ani 14% vyšší citlivost žen u tichých zvuků nevedla k výrazně rychlejším reakcím – šlo primárně o sluchové prahy.

Samože, vyšší míra reakcí u žen má nějakou oporu i v jiných proměnných – matky mají častěji mateřskou, takže mají víc tréninku; pokud kojí, dává smysl, že táta spí; a pak tu máme tradice a očekávání ohledně toho, že děcko je primárně starostí maminy. Pláč dítěte může dočasně zvyšovat hladiny stresových hormonů, a to bez ohledu na pohlaví. Jinými slovy, i otcové jsou „biologicky připraveni“ reagovat – ale jejich reakce může být víc ovlivněna tím, zda jsou ve stresu, unavení nebo necítí, že je to „jejich role“.

Aktuální práce je taky limitovaná na Dánsko. V některých společnostech, kde je péče o děti rovnoměrně rozdělená, nejsou rozdíly v nočních reakcích tak výrazné. Například ve skandinávských zemích, kde muži častěji využívají rodičovskou dovolenou, je noční vstávání mnohem vyrovnanější – ale třeba na texaském venkově bude nejspíše velmi jednostranná. 

„Však děcko je starost matky, ne?”

To záleží na rodičích! Postoj k rozdělení rolí nechť si každý vyřeší sám u sebe, jak je ctěná libost! Jenom pánové nyní budou – pro zvuky nad hranicí šepotů – o jednu fyziologickou výmluvu méně! Nicméně, rovnoměrná péče o dítě nese i některé objektivní benefity. 

Děti, kterým se věnují oba rodiče, mají lepší emoční vývoj, vztahy i schopnosti řešit problémy. Zároveň platí, že páry, které si péči dělí férově, mají méně konfliktů a větší spokojenost ve vztahu – a matky nejsou vystaveny takové zátěži. Zapojení otců umožňuje i jim zažít bližší vztah s dítětem…

Výzkum ale není jenom od toho, abychom mohli otce víc peskovat. Schopnost reagovat na dětský pláč je evolučně velmi důležitá – zvuk pláče miminka aktivuje části mozku spojené s výstrahou a empatií – u mužů i žen. Pláč je akusticky naladěný tak, aby byl těžké ho ignorovat – například má výrazně vyšší frekvenci než běžná lidská řeč.

Jak dobře proto tatíci slyší pláč, nám říká i víc o evoluci a dominantním vývoji rolí u můžu a žen nejen dnes, nýbrž i v historii!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]