TLDR: Děti s ADHD mají specifický vzorec mozkové aktivity, který lze objektivně změřit pomocí EEG. Po kombinaci kognitivního tréninku a jemné elektrické stimulace je možné vzorec posunout blíž k běžnému vývoji. Studie tuna.
Mor dnešní éry, kvůli kterému se i do popularizačních článků o vědě musí cpát „vtipy“ do každé druhé věty, nese jméno ADHD! Jako u každé bolístky, ničemu nepomáhá, že v praxi máme jen omezeného šajna o tom, jaký je přesně mechanismus vzniku stavu na nejmenší tělesné úrovni!
ADHD dnes totiž diagnostikujeme hlavně podle chování – to znamená dotazníky, pozorování, hodnocení učitelů a rodičů. To je ale subjektivní jak vkus na seriály, proměnlivé jak prosincovpočasí & silně závislé na kontextu. Vědátoři z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě se proto zeptali, zdali nejde u ADHD najít něco stabilnějšího přímo v mozku?
„Jako čipy nebo tak?“
Mnohem jednodušeji skrz EEG! To samože není poprvé, co to někoho napadlo – dosavadní snahy ale vyšly, jak se jim zachtělo. Autoři téhle práce se ale novátorsky zaměřili se na méně známou, leč překvapivě robustní EEG charakteristiku zvanou aperiodická mozková aktivita. Na rozdíl od klasických „mozkových vln“ (alfa, beta, theta…), které u ADHD vycházely nekontistentně, tenhle signál popisuje spíš celkovou efektivitu neuronální práce. A právě tady se ukázal rozdíl!
Děti s ADHD ve věku 6 až 12 let vykazovaly zvýšenou aperiodickou aktivitu, což je spojováno s nižší neuronální efektivitou – dá se říct, že mozek musí „víc hučet“, aby zvládl stejný úkol. Tenhle vzorec dokázal dle autorů spolehlivě odlišit děti s ADHD od jejich typicky se vyvíjejících vrstevníků při úlohách na pozornost a inhibici. Aha!
„Super, dá se to kurýrovat?“
Druhá část studie šla ještě dál. Podskupina dětí s ADHD prošla randomizovaným, zaslepeným experimentem, kde se kombinoval kognitivní trénink s neinvazivní mozkovou stimulací zvanou tRNS (transkraniální náhodný šum). Jde o slabý, bezbolestný elektrický proud cílený na čelní oblasti mozku, které hrají roli v sebekontrole, pozornosti a dalších ADHD úskalích, které dobře mnozí známe…
ADHD je o malých vítězstvích! Zdroj: NBC
Po 10 sezeních se u dětí s aktivní stimulací nejen zlepšil výkon v úlohách, ale zároveň došlo k poklesu atypické mozkové aktivity – a to směrem k typičtějšímu vývojovému profilu. A co je důležité: část změn přetrvávala ještě tři týdny po ukončení programu. Autoři zdůrazňují, že nejde jen o „dočasné zklidnění chování“. Poprvé vidíme náznak, že lze měřitelně ovlivnit samotnou dynamiku mozku, a to bez léků.
To by mohlo otevřít cestu k objektivnějším diagnostickým nástrojům i k personalizovanější léčbě.
„Supr, jdu zahodit svoje prášky!”
Zároveň je dobré si připomenout, že jedna studie jaro nedělá. Vzorek byl omezený, je potřeba replikace, delší sledování a jasnější propojení s fungováním v běžném životě (škola, vztahy, emoce) a různé další srandy. Nejde o náhradu medikace zítra ráno! Ale jako mechanistický, biologicky ukotvený krok kupředu to dává velký smysl.
Též vězte, že ADHD nejspíše není „jedna porucha“, ale spektrum různých mozkových strategií. A tahle studie naznačuje, že některé z nich už konečně dokážeme nejen popsat, ale možná, možná i jemně přeladit…
Proč máme ADHD? Mohlo to být pro nás kdysi evolučně výhodné!
Autoři studie z roku 2024 míní, že vlastnosti jako nesoustředěnost a impulzivita mohly zlepšit úspěšnost při shánění potravy. Daná teorie by mohla vysvětlit, proč se ADHD udržuje v genech až do současnosti. Nejde jenom o hypotézu navrženou z hladu. Experiment na pěti stovkách dospělých potvrdil, že jedinci s vyšším skóre ADHD byli totiž úspěšnější při strategii shánění potravy! To naznačuje, že tyto vlastnosti mohly být pro naše předky výhodné…
[Ladislav Loukota]
Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]
