TLDR: I když mají jádrem poháněné střely neomezený dolet, nynější Burevestnik i historický SLAM jsou pro vojenské potřeby spíše nepraktické. Zdroj třeba hir.

I když furt doufám v renesanci energie jádra, úplně si pod tím nepředstavuju vznik nových jaderných systémů – ale jaksi radši bych nové jaderné reaktory pro energii.

Bohužel, ruská armáda zoufale ignoruje moje tužby, takže se pochlubila novou střelou 9M730 Burevestnik (v kódu NATO „Skyfall”), kterou má pohánět jaderný reaktor. Díky čemuž by měla mít potenciálně neomezený dostřel! Což zní maniakálně… Ale vlastně to už skoro zažila generace mých prarodičů…

„Jako, ta ruská věc umí taky cestovat časem?“

To úplně ne – ale stejný koncept tu už byl i dřív!

V padesátých letech se z hlediska jádra zkoušelo skoro všechno – od atomových bomb po auta na jaderný pohon! Ne nadarmo atmosféra (metaforicky i doslova) později inspirovala ty nejšťavnatější parodické části série Fallout.

Tehdejší americký Project Pluto tak působí jako finální boss dobového jaderného šílenství. Jeho cílem totiž bylo postavit nadzvukovou jadernou střelu SLAM (Supersonic Low Altitude Missile), která by potenciálně létala věčně, shazovala jaderné bomby a přitom všude kolem sebe rozsévala smrtící radiaci.

Byly celkově tři způsoby, jak vás mohla zabít: létala tak nízko a rychle, že tlaková vlna z průletu mohla zabít lidi pod ní; její nechráněný jaderný reaktor vypouštěl záření do okolí; a když by shodila svých 16 vodíkových bomb, zbyla by po ní už jen zkáza – zakončená finálním sebevražedným nárazem s vlastní hlavicí.

„Co to znamená ‚nechráněný reaktor‘?“

To, že nebyl před vnějším prostředím nijak izolován – ba naopak o to právě šlo. Uvnitř střely měl být nukleární ramjet – motor, který nasával vzduch, zahříval ho v reaktoru na teploty přes 2 500 °C (až okolo 460 MW výkonu v testech reaktoru Tory II-C) a vyfukoval ven. Tak vznikl tah – tanoucí přímo z ohnivého proudu vyfukovaného vzduchu.  

Šlo tedy – na rozdíl od mezikontinentálních raket létajících na cíl přes kosmický prostor – výlučně o střelu atmosférickou. Motor měl výkon přes 500 megawattů, takže bylo nutné použít keramické komponenty místo kovových – vyráběla je mimochodem firma Coors Porcelain Company.

Tedy, teoreticky. SLAM měl totiž krom eticky poněkud diskutabilního rozměr i problém praktický: nebylo jasné, jak takovou věc otestovat, aniž byste otrávili půl kontinentu? Reaktor sice v Nevadě úspěšně běžel pět minut a dal tah 35 000 liber, ale kdyby raketa skutečně vzlétla, zamořila by celou trasu letu…

„Určitě to nějako vyřešili!“

Nope – alespoň tedy ne tehdy. Projekt Pluto byl oficiálně zrušen 1. července 1964. Nikdy nevzlétl. Nakonec ho zabil zdravý rozum. SLAM nemohla startovat z amerického území ani přes spojence. Nešlo ale jen o ten reaktor. Taky přišly právě ty mezikontinentální balistické rakety, které zvládly totéž čistěji a rychleji. SLAM se tak stala zbytečná. Tedy… Dle ruských plánovačů až do současnosti (tedy… od roku 2018, kdy byl oznámen, ale tím to fčil nekomplikujme).

Nynější ruský Burevestnik je v podstatě moderní pokus o totéž – také křídlatá střela s jaderným náporovým motorem, také s cílem neomezeného doletu a obcházení protiraketové obrany. Rozdíl je hlavně ve škále a technologii: ruský projekt má být menší a údajně má tak i menší a především uzavřený reaktor (podle ruských tvrzení, nikoli nezávisle ověřeno)!

Pokud je to pravda, nešíří radioaktivní stopu tak, jako měl SLAM — ale to je velká otázka. Otevřené reaktory jsou, logicky, taky mnohem jednodušší na stavbu. Navíc i uzavřený reaktor jaksi může být otevřený v případě technické nedokonalosti a/nebo nehody. Západní zpravodajské zdroje přitom opakovaně uvedly, že u střely došlo na neúspěšné testy a pravděpodobné nehody (nejslavněji incident v srpnu 2019 u Sjeverodvinsku).

„No takže Rusové udělali, co Amíci ne?“

Pokud jsou jejich prohlášení stejná jako realita, což je vždycky poněkud nejisté, pak ano – vyřešili hlavní nevýhodu Projektu Pluto. Otázkou je samože, kolik takových střel postaví/postavili… A k čemu jim taky budou…

Naopak prakticky nezměněná je totiž (ne)užitečnost takového systému. V 60. letech, kdy většinu atomovek nad cíle měly dopravit (potenciálně snáze zastavitelné) bombardéry a pár (tehdy prakticky nezastavitelných) mezikontinentálních raket, byl SLAM vlastně zbytečný systém. Dnes, když sice lze mezikontinentální rakety tak trochu už sestřelovat, ale prakticky to pořád neumí nikdo ani stoprocentně, ani ve velkém, je tak jaderná střela s neomezeným doletem vlastně z hlediska odstrašování stejně „užitečná” jako o půlstoletí dřív.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]