TLDR: Sluneční erupce vznikají díky magnetickému přepojení – sonda Parker Solar Probe v kombinaci s evropskou Solar Orbiter tuto záhadu potvrdila. Studie tuna.

Pamatuju si to, jako by to bylo včera – léta Páně Darwina 201 mi tehdy Jan Lukačevič na gauči v Ústavu fyziky atmosféry AV ČR popisoval, kterak Parkerova sonda může konečně odhalit víc o slunečním dění. Musíme ale počkat, až se k té oranžové věci na obloze přiblíží fakt blízko – a to se stane někdy ve vzdáleném futuristickém roce 2025.

Nu a o milion mentálních let později je to konečně tady! Sonda Parker Solar Probe poprvé přímo pozorovala magnetické přepojení v atmosféře Slunce – čímž potvrdila desítky let staré teorie o slunečních erupcích!

„Co byla ta velká záhada?“

Slunce je fajn, protože nám dává světlo a teplo. Ale právě protože jde o velkou kouli termonukleárních reakcí, také se nám blbě pozoruje. Nejde prostě přistát na Slunci (ani v noci!), udělat sondu a položit seismometr, abychom zjistili, co se v jeho nitru skrývá. Vlastně se Slunce i blbě pozoruje zdálky – jeho teplo zahřívá teleskopy…

Parker je však postaven právě tak, aby se mohl ke Slunci přiblížit, aniž by se rozpustil jak nanuk, a šmíroval tak místní procesy. A, samože, ona „záhada“ je dlouhodobě predikována modely Slunce – ty již po desítky let předpovídají, že erupce na Slunci jsou způsobené nestabilitou magnetického pole, zejména v aktivních oblastech se slunečními skvrnami.

Tyto magnetické pole se mohou zamotat a zkroutit a akumulovat obrovské množství energie – když se tyto magnetické siločáry přetrhnou a znovu spojí (proces zvaný magnetické přepojení), uvolní se tato akumulovaná energie, často výbušně…

„To zní logicky, co se nevědělo?“

V zásadě to, jestli tomu tak skutečně je! Jedna věc je teorie, a druhá je přímé pozorování. Nyní ale Parkerovovo měření pomohlo vyplnit zásadní mezery v datech o procesech. Data potvrdila, že jev magnetického přepojení nastává, když se magnetické siločáry v plazmě rozdělí a znovu spojí v nové konfiguraci, čímž uvolní velké množství uložené energie.

Na Slunci toto uvolnění energie často vede k sluneční aktivitě, která může ovlivnit technologie na Zemi. Přesné modelování slunečního magnetického přepojení tak může pomoci předpovídat koronální výrony hmoty, sluneční erupce a další jevy kosmického počasí, které mohou mít dopad na satelity, komunikační systémy a dokonce i elektrické sítě na Zemi.

Toho bylo dosaženo jen díky pomalému, rekordnímu přiblížení Parkera ke Slunci…

„Ale to přiblížení není nové, ne?“

Není. Parker se ke Slunci přibližuje od svého startu stále těsněji. Postupně tak mohl sledovat Slunce stále detailněji a pouštět se dál – to celé pro případ, že by jeho stavitelé přecenili své schopnosti. Pokud by sonda nápor tepelného záření nevydržela, mohla by nám dát alespoň nějaká data, než kdyby se po hlavě vrhla hned do těsného průletu.

Chtělo to počkat, než se tanec přibližující se sondy protne s dlouhodobým pozorováním magnetické aktivity – a dojde na přepojení následované erupcí. Na to došlo již 6. září 2022, ale teprve nyní vědátoři skrze kombinaci dat Parkera a evropské sondy Solar Orbiter potvrdili přítomnost jevu přepojení!

A je hotovo – chtělo by se říct. Ale jak vidno, přesná analýza dat trvá roky, a tak i po plánovaném letošním finále budeme mít baterii dalšího výzkumu, který bude potvrzovat, zpřesňovat nebo naopak měnit naše modely toho, jak se vlastně chová ta velká oranžová věc na obloze. Kdo ví, třeba tváří v tvář novým zjištěním z letošních dat i rok 2025 jednou bude působit jako hotová prehistorie!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]