TLDR: Pokus u člověka prokázal, že buňky produkující inzulín lze geneticky modifikovat tak, aby nevyvolávaly reakci imunitního systému příjemce. Studie tuna.

Roky a roky se mluví o tom, že jednou, potenciálně, hypoteticky… bychom třeba mohli upravit u pacošů s cukrovkou buňky tak, aby zase do svého okolí kadily inzulín. A roky a roky jsme zůstávali jen u slibů…

Až dodnes! Nová případová studie totiž ukázala, že potenciálně velké věci v léčbě diabetes 1. typu lze dosáhnout nejen na laboratorních buňkách, ale i člověka z masa, kostí a přehnaně aktivního imunitního systému!

„Hurá, vyléčili jsme diabetes?“

No… možná? Částečně aspoň? Řeč dneska bude o diabetes 1. typu, což je typ autoimunitního onemocnění, během nějž imunita pacientova těla zacílí a zničí buňky slinivky břišní. Tedy ty, které produkují inzulín. Typ 1 je sice nebezpečný (do objevu role inzulínu by nakonec smrtelný), ale není to ten typ, který má většina lidí – tedy typ 2, při němž jsou vaše buňky produkující inzulín úplně v pohodě – akorát jejich inzulín zbytek těla stále méně a méně zajímá. Ale o tom jindy.

Nynější úspěšný pokus s transplantací upravených buněk u člověka s typem 1 i tak ale slibuje nové možnosti transplantační medicíny – i možnost, že by typ 1 jednou mohl být vyléčitelný jedinou operací! Vo co tedy go? 42letý muž s dlouholetým diabetem dostal v rámci experimentu darované buňky slinivky, které byly geneticky modifikovány pomocí CRISPR. Cílem úpravy bylo zabránilo imunitnímu odmítnutí.

Přibližně čtyři měsíce po zákroku jeho buňky s kompletně upravenými geny pokračovaly v produkci inzulínu, aniž by vyvolaly imunitní reakci. To neznamená, že se pacoš obejde bez inzulínu – byla mu totiž podána relativně nízká dávka darovaných buněk! Asi příliš nízká na to, aby jeho tělo samo produkovalo dostatek inzulínu a již nepotřebovalo léčbu. Je taky nutné sledovat, zda tyto buňky mohou přežít dlouhodobě. Nezničení buněk je ale i tak skok kupředu!

„Jak lze genovou úpravou ochránit buňky?“

V darovaných buňkách provedli vědátoři tři specifické úpravy, které mají za cíl potlačit nejpravděpodobnější reakce imunitního systému. Dvě z těchto úprav vyčerpávají zásoby antigenů HLA třídy I a II – to jsou proteiny, které informují naše T buňky o tom, zda je jiná buňka cizí, nebo ne. Třetí úprava způsobuje, že darované buňky produkují více jiného proteinu zvaného CD47, který inhibuje aktivitu jiných imunitních buněk, které by se normálně zaměřily na tyto buňky.

Vědci injekčně vpravili upravené buňky do předloktí muže. Úpravy nebyly v některých buňkách zcela úspěšné a imunitní systém muže tyto některé buňky rychle zabil. Ale jak se doufalo, jeho tělo nechalo plně upravené buňky na pokoji, a to i bez imunosupresiv!

Přeživší buňky produkovaly inzulín normálně a muž se 12 týdnů po zákroku zdál být v pořádku. Došlo sice k několika nežádoucím účinkům, ale žádný z nich nebyl závažný ani nesouvisel s transplantovanými buňkami (například měl mírně zanícené žíly v místě zavedení katétru), a další sledování nám snad napoví víc o dlouhodobosti tohoto typu transplantace!

„O darování buněk se přece mluvilo i dřív, ne?“

Ano, naposledy před pár měsíci v jiném čínském pokusu – problém ale není v tom, že by bylo složité buňky slinivky transplantovat, ale v tom, že je zároveň nutno zajistit, že se na ně nezaměří imunitní systém. Toho lze  dosáhnout imunosupresivy, které ale zase vystavují pacienta riziku, že zemře pokaždé, když kolem něho někdo zakašle – to je zjevně suboptimální výsledek lékařského výzkumu.

Už dlouho se mluví i o tom, že kdybychom uměli darované buňky nějak zaštítit před imunitou, mohla by to být cesta kupředu – je ale jedna věc o tom mluvit, či to prubnout v labině, a jiná věc to prubnout přímo v pacientovi. Ačkoliv čtyřměsíční mezera mezi zákrokem a evaulací u onoho dvaačtyřicítníka zjevně není nekonečná, dává přinejmenším důvod k optimismu k tomu, že jednou, potenciálně, hypoteticky… bychom za diabetes typu 1 mohli udělat velkou tlustou čáru!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]