TLDR: Nadměrné pohlcování CO₂ snižuje pH mořské vody a ohrožuje korály, mlže a další druhy s vápenatými schránkami. Míra tohoto jevu narůstá za bezpečné hranice. Studie tuna.

Rok 2020, zdá se, nebyl nepříjemnou šlamastikou jenom pro biočichy, kteří dýchají plícemi, nýbrž i pro ty, kteří dýchají žábrami Nová práce totiž varuje, že okyselování oceánů právě v tomto roce překonala významný milník!

To v praxi znamená, že voda, ve které si oceánští biočichové dosud spokojeně hověli, začíná poškozovat korálové útesy a další mořské biotopy a v extrémních případech i rozpouštět schránky živočichů…

„WTF je okyselování oceánů?“

Okyselování oceánů, občas pro negramoty žoviálně označované jako „zlé dvojče“ klimatické změny, je způsobenou rychou absorbcí atmosférického oxidu uhličitého do oceánu. Tady plyn, který vypouštíme nadměrně do atmosféry, reaguje s molekulami vody, což způsobuje snížení pH mořské vody. Čím nižší pH, tím vyšší kyselost. A čím víc vyšší kyselost, tím víc kyselina.

Ale stejně jako pH, i okyselování (a obecně i jiné jevy) jsou stupnicí, nikoliv binárními stavy. Určité body na této stupnici označují, že dosavadní podoba ekosystému se nevratně mění (a spíše ne k dobrému!). Dobrá zpráva je, že okyselováí oceánů zatím vypadalo jako něco, co je ještě daleko od překročení takového milníku.

Špatná zpráva je, že podle nové studie britského Plymouth Marine Laboratory (PML), Národního úřadu pro oceány a atmosféru ve Washingtonu a Co-operative Institute for Marine Resources Studies při Oregon State University jsme daleko, ale na obrácené straně stupnice – milník jsme v průměru překročili již před pěti lety.

„Jak k tomu ty lopaty došly?“

Studie vycházela z nových a historických fyzikálních a chemických měření z ledových jader, kombinovaných s pokročilými počítačovými modely a studiemi mořského života, které vědcům poskytly celkové hodnocení posledních 150 let.

Ukázalo se, že do roku 2020 se průměrný stav oceánů po celém světě již velmi přiblížil – a v některých regionech dokonce překročil – planetární hranici pro okyselování oceánů. To je definováno jako stav, kdy koncentrace uhličitanu vápenatého v mořské vodě je o více než 20 % nižší než předindustriální úroveň. Už před studií bylo známo, že některé lokální oblasti (např. severní Pacifik) hranici překročily. Novinkou je globální charakter a že průměrně světový oceán kolem roku 2020 milník překročil.

Vědci uvedli, že čím hlouběji do oceánu se dívali, tím horší byly výsledky. Ve 200 metrech pod povrchem překročilo 60 % světových vod „bezpečnou“ hranici okyselení. Většina mořského života přitom nežije pouze na povrchu, vody pod povrchem jsou domovem mnohem více různých druhů rostlin a živočichů. Vzhledem k tomu, že se tyto hlubší vody tak výrazně mění, dopady okyselování oceánů mohou být mnohem horší, než jsme si mysleli.

„Po těch 5 letech od překročení ale apokalypsa nenastala, ne?!“

Jako obvykle v těchto tématech platí – planetární jevy mají značnou setrvačnost. To, že někde začala voda škodit, a jinde se k tomu blíží, znamená, že v roce 2020 lusknutím prstu vyhynul veškerý oceánský život. Masová vymírání v historii typicky mohla trvat klidně tisíce let, takže v tomto ohledu je to naše sice mnohem rychlejší – ale paradoxně bohužel pod limit délky běžného lidského života.

Samože, existuje i metoda, jak stále otočit volantem mimo další kurz – okyselování oceánů pohání zvýšené pohlcování oxidu uhličitého oceány, ergo redukce našich civilizačních emisí by to obrátila.  Ale stejně jako bylo naivní očekávat racioální happyending v naší suchozemské krizi v roce 2020, bylo by asi naivní ho očekávat i v tom oceánském…

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]