TLDR.: Long covid tvrdě dopadá na ty, kteří si prošli, byť slabou, infekcí. Neurologické problémy s ním spojené by mohly být způsobeny hromaděním částí virů (hlavně spike proteinů) v mozku. Studie tu. Pravděpodobně ale spike proteiny samotné neškodí, problémy způsobuje samotný průběh infekce mozku.

Když vás výrobce sladkostí láká na překvapení schované v čokoládové krustě, může to být hezké. U toho profláknutého koronaviru, který se přes pět let přiživuje na našich buňkách bych se já osobně bez překvapení obešel.

Vědátoři v časopise The Cell Host & Microbe publikovali studii o dalších srandách, které má pro nás SARS-CoV2 schovaný v nukleokapsidové kapsičce.

Vo co go?

Long COVID, neboli syndrom dlouhého COVIDu se objevuje následkem infekce virem SARS-CoV-2. Objevuje se u 5-10% nakažených virem. Projevuje se více než 200 symptomy. Mezi ně patří nevolnost, úzkosti, kognitivní problémy, dále problémy s dechem, kardiovaskulárním systémem, imunitou a svaly. Mezi další příznaky patří také chronické bolesti a únava, která může zcela zabraňovat běžnému dennímu fungování.

Navíc k jeho propuknutí stačí mírný průběh infekce. Velkým problémem je, že nevíme, co přesně syndrom způsobuje, jak ho diagnostikovat ani jak ho léčit.

O myších a lidských mozcích

Pomocí nové metody se zapojením AI nástrojů se týmy z institutu Helmoltz-Munich a univerzity Ludwig-Maximilians pohrabali v mozcích myších a lidských pacientů. Ty myši nejprve nakazily virem způsobujícím COVID-19. Ti lidi se zvládli nakazit sami.

Použili novou metodu, která umožňuje zprůhledňovat nebo zvýrazňovat specifické struktury v nasnímané tkáni.

V tomhle případě koukali na distribuci spike proteinů. Ty trčí na povrchu viru a fungují jako klíče pro vstup do našich nebohých buněk. I několik let po infekci jich našli hafo v mozkových blanách a kostní dřeni lebek nakažených.

Přítomnost spike proteinu v orgánech myši. 3D rekonstrukce nasnímána light sheet mikroskopií, Zdroj: Rong et al., Cell Host & Microbe, 2024

Tohle vám zvedne tlak!

Nejvíce spike proteinů našli v plicích, ledvinách, játrech, žlučníku a mnoha dalších. Není to náhoda, buňky těchto tkání jsou poseté receptory ACE2. My COVIDem políbení si na nářky některých těchto orgánů dobře pamatujeme. Normálně tyto receptory na našich buňkách slouží k regulaci našeho krevního tlaku. Viroví sviňáci je ale zneužívají pro svůj vstup.

Co ty mozky?

Autoři studie také popsali vliv infekce na proteiny v mozku, které souvisí s jeho degenerací. Zdá se, že virus si umí s našimi mozky hrát jako když znuděné dítě narazí na ovládací pult světel v divadle. A ještě u toho jí poctivě napěchovaný doner kebab.

Vědátoři píchli taky samotný spike protein do myší kostní dřeně lebky. I bez zbytku viru způsobil spike protein zánět mozku vedoucí k něčemu, co popsali jako „úzkosti-podobné chování“. Akorát to měřili 3. den po aplikaci vakcíny, což je celkem k ničemu. Velká část lidí je po očkování pár dnů unavená a místo celonoční kalby raději zvolí pizzu, seriál a chill doma. To, co autoři hodnotí jako úzkost může být jen větší potřeba chillovat.

Taky ty změny chování vědátoři popsali jen u těch myší, které dostaly spike protein injekcí přímo do mozku, ne vakcínu do ramene.

Podstatné je, že po 28 dnech od injekce autoři žádné „úzkostné“ chování u myší nepozorovaly.

Ale proč by nám to ty proteiny dělaly?

Mozek je tak specifické prostředí, že je chráněn tzv. hematoencefalickou bariérou. Jde o extra buněčnou vrstvu, která si dává sakra bacha na to, co z cév pustí do mozku.

Podle jedné z hypotéz by za tím mohla být infiltrace leukocytů – imunitních buněk skrz tuto bariéru mezi krví a mozkem. Prof. Jarred Younger z The University of Alabama at Birmingham a jeho tým momentálně pracuje na metodě detekce pronikání leukocytů touto bariérou.

Zaměřují se hlavně na pacienty s fibromyalgií a Chronickým únavovým syndromem (ME/CFS). Projevy těchto syndromy se protínají s některými projevy Long Covidu. Pokud by se jejich hypotéza potvrdila, znamenalo by to, že nějakým mechanismem naše vlastní imunitní buňky proniknou do mozku, kde pak dělají bordel.

Mozek má vlastní specifické imunitní buňky, ale při závažných infekcích je schopen povolat i leukocyty, které nemají v mozku co pohledávat, pokud není vyhlášen „válečný stav“.

Studie v časopise Nature Neuroscience  poukazuje na poruchu funkce bariéry mezi krví a mozkem u pacientů, kteří po COVID-19 trpí dlouhým Covidem.

Mou osobní hypotézou je, že by některé proteiny (právě třeba spike proteiny), nebo samotný průběh nemoci mohly otevírat bránu do našeho mozku. Tak by mohly naše leukocyty pronikat do mozku a tím způsobovat agresivní reakci. Nebo obecně pronikání nějakých proteinů, které v mozku nemají co dělat, což by následně vedlo k povolání leukocytů do mozku. Spike protein samotný by v takovém případě mohl být spíše markerem než viníkem.

Proti tomu hovoří experiment s vpíchnutím spike proteinů do myší kostní dřeně lebky. Mezi ní a mozkem totiž stojí ona hematoencefalická bariéra. Opět ale nevíme, jestli tuto bariéru nemohla poničit samotná jehla, kterou do myší lebky bodli autoři studie.

Takže je očkování nebezpečné?

Minimálně v porovnání s nemocí ne.

Pojďme se nejprve podívat, jak vakcíny proti SARS-CoV-2 fungují. Existují tři hlavní strategie:

Vektorová vakcína – neškodný virus je upraven tak, aby na svém povrchu vytvářel spike proteiny. Infekci ale nezpůsobí. Naše imunitní buňky si „osahají“ tyto spike proteiny a v průběhu několika dní si je zapamatují. V případě infekce skutečným SARS-CoV-2 pak naše tělo může reagovat ihned. Bez vakcíny by totiž to „osahání“ a zapamatování probíhalo až v průběhu infekce a virus by měl více času škodit. Jestli by to imunita vůbec stihla také není zcela jisté.

Proteinové vakcíny obchází ten neškodný virus. Dostávají do těla jen ty samotné spike proteiny. Proces „osahávání“ a pamatování je pak stejný.

Vakcíny proti Covidu založené na mRNA (obecný vývoj mRNA vakcín sahá až do devadesátek) vnáší do našich buněk návod na výrobu právě tohoto spike proteinu. Naše samotné buňky ho pak vyrobí (bez zbytku viru).

Pro daleko přesnější vysvětlení mechanismy fungování Covidových vakcín doporučuji video od našeho kolegy Patrika Kořenáře, které obsahuje také rozhovory s odborníky.

JAK FUNGUJÍ COVIDOVÉ VAKCÍNY? – VŠECHNO O COVIDU #6

Mohl by ale samotný spike protein, který si naše tělo samo vytvoří dělat problémy?

Spike protein, který si dle návodu ve vakcíně vyrábí naše tělo by musely překonat bariéru mezi krví a mozkem. Navíc ho buňky vyrábí maximálně 60 dní. Vědátoři v nové studii pozorovali spike protein, který se dostal do mozku buď v průběhu infekce, nebo ho poblíž mozku dodali uměle.

Hypoteticky by tato bariéra mohla být narušena u příjemců vakcíny, kteří prochází nějakou infekcí nebo trpí horečkami. Z tohoto důvodu se pacientům v těchto stavech vakcína podávat nemá.

Pojďme se podívat, kolik spike proteinu se v našich tělech vyskytuje po podání vakcíny v porovnání s infekcí SARS-CoV-2:

 Nejvyšší koncentrace spike proteinu v krvi po injekci mRNA vakcíny byla 14,6 ng/ml. Tento vrchol byl dosažen jeden den po očkování. Do deseti dnů od vakcinace nebyl spike protein v těle detekovatelný vůbec. Oproti tomu při infekci se v těle nachází průměrně 33,5 ng/ml , vrcholem však byly koncentrace kolem 300 ng/ml, naměřených 5-10 dnů po propuknutí symptomů.

Nutno dodat, že tyhle dvě studie používaly úplně jiné metody s jinou citlivostí, což může pozorování dost zkreslovat… Přesto se dá (opatrně) očekávat, že trend koncentrace spike proteinu po očkování, tedy fakt, že nejprve stoupne a pak spadne pod měřitelnou úroveň bude detekovatelný i jinými metodami. Na studii, která použije stejné metody si budeme muset počkat…

Každopádně, jak ukazuje i nová studie, po infekci jsou spike proteiny detekovány i roky po skončení infekce.

A že tou infekcí projdeme všichni (alespoň slabou, která ale také může vést k Long COVIDu) je tutovka! Zatím bylo prokazatelně infikovaných 50-60 % populace planety, a to se bavíme jen o těch, kteří se nechali vyšetřit v oficiálních testovacích centrech. Reálná procenta nakažené populace budou tudíž mnohem, mnohem vyšší.

Fakt se máme očkovat?

Očkovaní lidé i myši měli výrazně nižší (poloviční) množství spike proteinů v mozku než ti neočkovaní. Chybí ale porovnání zdravých myší s myšmi, které byly očkované. Taky by bylo fajn mikroinjektovat do kostní dřeni mozku myší více typů proteinů, abychom zjistili, jestli by tyto problém nepůsobil jakýkoli tělu cizí protein, který se vpíchne do lebky. Studie tedy spíše ukazuje směr, kterým by se měli další vědátoři udávat…

Můžeme ale srovnat neurologické problémy očkovaných a neočkovaných lidí. Některé méně závažné problémy se častěji objevovaly u příjemců mRNA vakcín (například ochrnutí lícního nervu). Jde buď o vzácné, mírné nebo léčitelné problémy.

Neurologické potíže spojené s COVID-19 (záněty mozku, mrtvice nebo rozvoj neurodegenerativních chorob) jsou daleko závažnější. Jejich riziko lze snížit očkováním.

Co teď s tím?

Nové objevy dávají naději na budoucí diagnostiku a snad i cíl pro možnou léčbu dlouhého covidu. Také ale potvrzují, jak skvělý preventivní nástroj máme v rukou (my očkovaní dočasně v rameni).

Důležité je si uvědomit, že se neočkujeme jen tak pro zábavu. Vakcinace snižuje šanci nejen smrti a těžkého průběhu nemoci, ale také pravděpodobnost vzniku hromady neurologických potíží.

Je to stejné jako s jakýmkoli jiným lékem. Léky jako paracetamol taky většina z nás nekonzumuje kvůli jejich příjemně hořké chuti. Jejich užívání také představuje riziko závažných nežádoucích účinků.

Pokud někdo tvrdí, že jsou vakcíny zcela bez rizika, tak lže nebo tomu nerozumí. Ale je vždy potřeba porovnávat přínosy s riziky. A v případě vakcín proti COVIDu přesahují benefity jejich rizika na plné čáře. Zvlášť když je prakticky nemožné se této nemoci vyhnout.

Očkování je jeden z nejúžasnějších vynálezů lidstva. Funguje v synergii s přirozenými procesy naší imunity. Navíc chrání nejen svého nositele, ale i jeho blízké. Vzpomeňme na tak úžasný úspěch jako je totální vymýcení pravých neštovic, které díky vakcínám zůstávají jen děsivou vzpomínkou.

Věda není statická. Stále zdokonalujeme a upravujeme naše znalosti na základě pozorování. To umožňuje vývoj stále efektivnějších a bezpečnějších léčiv. Proto je potřeba do všeho šťourat, ale zároveň neignorovat opakovaně potvrzovaná fakta. Zvlášť ohledně vakcín, které zcela jednoznačně zachraňují životy.

[Filip Šlapal, konzultováno s Iniciativou Sníh, MK, LL]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org