TLDR: Ano, lidé v minulosti páchli víc, než my, kteří máme snadný přístup k tekoucí vodě a deodorantům. Ne, neznamená to, že svůj pach netlumili nebo ignorovali hygienu.

Když se ohlížíme za minulými staletími, je toho mnoho, “co si můžeme jen domýšlet” – by zněla zažitá fráze. Ve skutečnosti bychom si toho tolik domýšlet nemuseli, to bychom se ale měli držet dostupných pramenů a neocitat se tak často ve vleku popkultury a stereotypů.

Hezkým příkladem je středověká každodennost. V obecných představách vypadá tak, že lidi nosili jen šedé hadry a umírali ve třiceti – ale fskutečnosti lidi milovali barvy a pokud jste přežili porod + prvních pět let života + náhodné infekce v průběhu života (vše dnes snadno vykurýrovatelné), mohli jste odejít do Valhally/Ráje klidně až v šedesáti letech a více letech. Bylo zkrátka snazší zemřít na nemoci a infekce, biologický potenciál lidského těla byl ale daný a archeologové vám potvrdí, že mezi středověkými kostrami je šedesátníků a sedmdesátníků nemálo.

Jiným příklad podobně zažitého obrazu je představa, jak moc minulost páchla. A tady se zdá, že snadný přístup k vodě, moderní kanalizace a nejrůznější deodoranty skutečně vytvářejí dojem, že minulost měla čichové vjemy opravdu mocné!

Voňavé vzpomínky

Jakékoliv obecné nahlížení na pachy v minulosti je samozřejmě velmi schématické a trochu škatulkové. Jak jsme si dříve popsali u historie toalet, lidi vymysleli splachovací záchody několikrát za sebou v různých periodách dějin. Jenom je taky mnohdy stihli s následným kolapsem zapomenout, popřípadě vynález byl jen lokálního rázu. De facto dodnes lokálního rázu ostatně stále je…

S pachy je to stejné. Vývoj pachů v 19. a 20. století, kdy došlo na průmyslovou revoluci a rapidní urbanizaci, je téma samo o sobě – soustředíme se proto jen na předprůmyslovou éru v evropském kontextu…

Ani u tohoto vymezení obviously nelze paušálně říct, že všichni Evropani před 19. stoletím smrděli jako fusekle na fesťáku, protože různé společnosti měly různý přístup k hygieně. Jistě, ani sebelepší návyky předprůmyslového Evropana neznamenaly, že měl přístup k deodorantům, mohl si kdekoliv dovolit mít ekvivalent splachovacího záchodu a ekvivalent umyvadla. Takže ano, jsme v tom všem asi nejdál!

Přesto platí, že v pestré historii někteří zřejmě smrděli o dost víc nežli jiní. Smetánka u dvora byla pověstná vyhledáváním voňavek, které by jim mohly odér trochu vylepšit. Evropané v 16. století sice dodržovali základní hygienické návyky, jako je mytí rukou a obličeje, ale jejich celková tělesná čistota byla podle moderních měřítek nedostatečná.

Setkání smradů

Rozdíl v hygienických zvyklostech novověkých Evropanů byl tak výrazný, že mnoho domorodých obyvatel považovalo pach evropských osadníků za nesnesitelný – to vedlo k různým kulturním zvyklostem, které měly jejich zápach zmírnit, například Aztékové údajně používali kadidlo nikoli jako poctu, ale jako nutnost.

Také Japonci, známí svou čistotou, si mezi sebou klepali o tom, že evropští námořníci mají příšerné hygienické návyky. Nicméně, v tomto ohledu udělejme i krok stranou a připomeňme, že rozdíly mohly mít vícero vysvětlení.

V první řadě námořníci po dlouhém období na lodi obvykle budou méně svěží než domorodci ve svém přirozeném habitatu… Rovněž diplomat vítající nové návštěvníky bude trochu v jiném společenském postavení než parta námořníků, což jejich rozdíly umocní.

Nakonec roli mohla hrát i biologie a zvyky. Pachy, na které byli navyklí jedni, mohly být o to překvapující pro jiné. Dnes rovněž z genetiky víme, že většina východoasijské populace díky genům neprodukuje takový tělesný zápach jako těla na Západě. Pokud vám je zápach z podpaží do značné míry cizí, a pak vás najednou zasáhne nastřádaný roční zápach, nejspíše si to už můžete i zapsat do deníčku jako zážitek popsatelný pro příští generace…

Honba za vůněmi

I v rámci Evropy se navíc některým kulturám dařilo lépe než jiným. Když se vrátíme ze 17. a 18. století na přelom nultého a prvního tisíciletí, například Anglosasové byli známí tím, že si stěžovali na pach u vikingů – ale ne v tom smyslu jako výše. Vikingové byli totiž notoričtí marvnivci, a Anglosasové si tak stěžovali, že jim kradou všechny ženy svými ďábelsky příjemnými vůněmi…

Stejně tak třeba stereotyp o tom, že se středověký člověk v podstatě nemyl, neobstojí tváří v tvář pečlivému čtení pramenů. Lazebnictví bylo vysoce rozvinuté, k dobrému středověkému městu (i na našem území) patřily lázně, samy středověké iluminace ukazují nejednu scénu koupání. Navíc máte spoustu zmínek mezi řádky.

 Jeden šlechtic chtěl zrušit svatbu, protože nevěstě prý nesnesitelně páchlo z úst – byla to od něj asi jen zlá záminka, nicméně to ukazuje, že nějaký standard existoval. Opravdu také najdeme dobové návody, jak se páchnoucím ústům bránit. Žvýkání máty bylo stejně populární, jako dnešní mátové žvýkačky. A kupit bychom mohli další zmínky – kupříkladu Jan Hus mimoděk zmiňuje jako šťastnou dětskou vzpomínku, jak se chodil s přáteli koupat v řece.

Takže, ano – lidé v minulosti páchli podstatně víc, než na jaké smrady narazíte dnes. Na dnešní standard holt minulost nemá. Zároveň to ale neznamená, že je z toho braly mrákoty stejně jako by braly vás, kdybyste na ně dnes narazili. Případně, že při cestě do minulosti byste potkali bandu nemytých, posraných hovad umazaných od bláta. Pardon my French, ale některé ta filmová zpodobnění jsou k nevydržení!

Normy se zkrátka mění a je obtížné z pohledu dnešního člověka dokonale pochopit realitu minulosti – myslete na to, až se budete opět ohlížet v nějakém filmu, knize či hře za minulými staletími! 

[Ladislav Loukota, PZ]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org