TLDR: Monument vybudovaný před 4 000 lety na britské pobřeží mohl sloužit k „zahnání zimy“. Jeho moderní interpretace je ale také notně reduktivní. Studie tuna.

Byť je Stonehenge nejslavnější megalitickou stavbou světa, dávní lidé si nehráli s kamením jenom na této lokalitě. Mnohé jiné podobné monumenty byly snad menší, případně občas spíše ze dřeva nežli kamene, ale známe množství analogických konstrukcí! Přesto dovedou lidé neolitu a doby bronzové překvapit – třeba monumentem z anglického Norfolku, který byl objeven v moři!

Stonehenge v moři?

Stavba jménem Holme I, trochu nepřesně později v novinách překřtěná na Seahenge, byla vykopána již v roce 1998. Tehdy ji eroze pobřeží odhalila moderním lidem – vědátoři na konci milénia strukturu stavby omývané vlnami popsali jako kruh tvořený 55 menšími rozštípanými dubovými kmeny, který obklopuje centrální mohutný dubový pařez otočený kořeny vzhůru.

Již dekádu víme, kdy přesně Seahenge vzniklo – dřevo, které bylo pro konstrukci využito, pochází z roku 2049 před naším letopočtem. Díky tomu, že letokruhy stromů vznikají rok co rok znovu, a stromy jsou zároveň využívány lidmi po tisíce let, je možné s pomocí dendrochronologie určit stáří dřeva s přesností na jednotky let! To ale neznamená, že víme vše!

V první řadě se nabízí otázka, proč lidé vybudovali svatyni v moři. Na ni přichází rychle odpověď, která také vysvětluje, proč je název Seahenge nepřesný. Nejen, že nejde o klasický henge (tj. megalitický kruh vymezený příkopem, valem, vybavený vstupy a případně dalšími konstrukcemi), ale hlavně se původně vůbec nenacházel v moři! Tím se dostáváme i k možnému účelu stavby. Nová práce z klimatických dat totiž odtušila i možný dávný význam Seahenge…

Nová interpretace

Když byl Seahenge na konci jara roku 2049 př. n. l. postaven, nehrozila mu ještě žádná přílivová eroze. Ba naopak, stál totiž ve slaném močálu relativně daleko od pobřeží, chráněn před mořskou vodou písečnými dunami a bahnitými nánosy. V bažinatém močálu byly navíc dřevěné klády sevřeny rašelinou, která je kdysi chránila před rozpadem.

Když konstrukce ztratila na významu a lidé ji přestali udržovat, tak po několik tisíc následných let se na ní hromadily nánosy bahna a písku, které nakonec mystický kruh úplně zakryly. Tvar pobřeží se později změnil a lokalita začala být vystavena přílivu a odlivu, který Seahenge nakonec – už jako tajemný „mořský oltář“ odkryl. Paradoxně přitom Seahenge spolu se svým břím Holme II možná vznikly ve snaze místních utlumit období klimatického chladu!

Tuto tezi nyní předložil archeolog David Nance z Aberdeenské univerzity. Z dat dnes víme, že období, kdy byly stavby před 4 000 lety postaveny, se neslo v duchu snížených teplot vzduchu, krutých zim a pozdního nástupu jara. Původních stavitelů se na účet staveb již jaksi nezeptáme, ale pokud je nějaká „asi-svatyně“ vybudována v období, kdy je náhle klemra, tak se jeden z možných důvodů nabízí.

Vědátoři ve prospěch klimatické hypotézy předkládají více skutečností. Upozorňují, že dřeva byla pokácena na jaře a uspořádána byla tak, aby odpovídala východu slunce o letním slunovratu. Tedy k datu, které tradičně symbolizovalo plodnost a nové počátky!

Příliš moderní pohled?

V dalším bodě musím ale skepticky přiznat, že jsou autoři studie z mého pohledu trochu na vodě. Totiž: pracují hodně s folklorem a etnografií, já jsem v tomto ale poněkud ambivalentní. Na jednu stranu víme, že některé folklorní prvky mají obrovskou setrvačnost a klidně nás mohou pojit s našimi předky až k době bronzové (fanouškovsky zdravíme román Les mytág!). Zároveň ale najdeme přehršel příkladů, kdy se různé symboliky utvářely postupně, měnily svůj význam a nejsou tak jednoznačné?

Proč takové skeptické entreé? Autoři totiž v dalším výkladu vycházejí ze symbolického významu kukačky. Ta je skutečně v mnoha kulturách doloženým symbolem jara, snad jde opravdu o pozůstatek nějaké společné indoevropské víry. V Anglii tuto skutečnost velmi zpopularizoval, nikoliv však vymyslel, ve své hře Marná lásky snaha William Shakespeare.

Kukačka tedy jako symbol jara a Seahenge s centrálním pařezem jako něco, co podle autorů údajně napodobuje zimní příbytek tohoto ptáka v dutém stromu – a zároveň past, kde jde kukačka chytit.

Autoři práce tady vychází z poměrně zásadní etnografické práce, která v anglickém prostředí zmapovala bajku o lapené kukačce („Myth of the pent cuckoo“), o které se předpokládá, že opravdu sahá do hluboce předkřesťanských dob. Existovala snad víra, že při slunovratu kukačka odchází do svého úkrytu a bere s sebou plodné léto (proto se začínají zkracovat noci). Mýtus hovoří o marné snaze lidí kukačku uvěznit ve stromě nebo keři tak, aby se nejplodnější přelom jara a léta co nejvíce prodloužil.

Symboly vládnou

Aby těch rituálu nebylo málo, tak u povrchově skoro nedochovaného objektu Holme II zase archeologové předpokládají, že našli pozůstatek pohřbu. V kruhu se měla nacházet uložená schrána, snad s tělem, orientovaná směrem ke slunovratovému východu Slunce roku 2049 př. n. l., který doprovázela výrazná přítomnost Venuše na této světové straně.

Autoři na základě analogií známých z jiných zdrojů uvažují, že zde mohlo dojít k lidské oběti, doslova „v něm bylo uloženo rituálně obětované tělo smrtelného milence božstva Venuše“, tedy  někoho, kdo byl pověřen odpovědností za zajištění blahobytu a plodnosti komunity, ale o němž se mělo za to, že selhal.

Přiznám se, že mé sceptical senses are tingling. Pořád se mi zdá, že tak je práce předložená, nechává spoustu prostoru pro námitky „ale taky to mohlo být všechno úplně jinak“. Na druhou stranu ovšem nesmíme podceňovat sílu symbolického myšlení a potřeby rituálních úkonů napojených na astronomické i meteorologické jevy. Ostatně, jinak bychom se tu o megalitických objektech (respektive jejich možných funkcích) třeba ani nebavili.

Je studie na vodě jako celé dnešní Seahenge? Nevím jistě. Uzavřeme to snad konstatováním, že pokud zde opravdu probíhaly rituály k odvrácení chladných let, tak při pohledu na stoupající průměrné teploty a změny stoupající mořské vody, které nakonec způsobily i utopení obou monumentů, se skoro chce říct, že rituál fungoval až příliš dobře!

[Petr Zajíček, Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz