TLDR: Nová idea solárního geoinženýství spoléhá na to, že prach vypouštěný z Měsíce by mohl o 1-2 % tlumit sluneční svit dopadající (a oteplující) na Zemi. Studie tuna.

Sluneční brýle pro Zemi

Lidé jsou zejména v posledních dvou staletích dost špindírové – zejména co se týče znečišťování atmosféry. Vědátoři týmu Benjamina Bromleyho z Centra pro astrofyziku (Harvard & Smithsonian) a Univerzity v Utah přišli s inovovaným způsobem, jak provádět tzv. solární geoinženýrství mimo pozemskou atmosféru. Pokud jste v několika posledních letech chyběli, vysvětleme si nejprve tento koncept.

Změna klimatu je na naší staré, dobré Zemi způsobována v zásadě kvůli nadměrnému vypouštění skleníkových plynů. Co tyhle plyny dělají, je zachytávání většího množství tepla ze slunečního záření v atmosféře Země.

Jedním ze způsob, jak tomu zamezit, je vypouštět méně skleníkových plynů. Pokud jste viděli nějaké novinové titulky v posledních 50 letech, asi tušíte, že nám to úplně moc nende. Jiným způsobem je zachytávání již vypuštěných plynů. Tohle nám jde ještě o něco hůře, v zásadě bychom například potřebovali cca o třetinu (!) zvýšit množství vysazených stromů na celé Zemi, aby to mělo efekt. Což není snadné už třeba jen kvůli tomu, že voda pro závlahu takových stromů není sama o sobě neomezeným zdrojem…

Solární geoinženýství nabízí třetí možnost – limitovat o 1 % až 2 % množství slunečních paprsků, které dopadají do naší atmosféry. Ale i to je o dost snazší, než jak to vypadá.

Víme, že tuhle suprschopnost mají neřízeně sopky – a starší studie naznačily, že disperze částeček vysoko v atmosféře by mohla být překvapivě levnou cestou solární geoinženýrství. Z nějakého důvodu ale není idea disperze (dalších) částeček v naší atmosféře zrovna populární koncept – ačkoliv bychom pro jednou mohli špinit svět s dobrým záměrem! Osobně viním Matrix.

Je zde ale ještě jedna cesta kolem tohoto problému – totiž vypouštění částeček mimo naši atmosféru… V docela velkém prostoru mezi Zemí a Sluncem!

Měsíční prach

Tým z Centra pro astrofyziku v tomto ohledu nastínil (pun intended) několik možných scénářů. Tím nejúčinnějším by bylo vypuštění prachu ze Země do stanice v libračním bodě mezi Zemí a Sluncem, což by však vyžadovalo astronomické (pun opět intended) náklady a úsilí. Tým proto navrhl jako alternativu měsíční prach – lunární prášek vypouštěný z Měsíce by podle studie mohl být levným a účinným způsobem, jak zastínit Zemi.

I v tomto ohledu se můžeme inspirovat tím, co sama dělá příroda. Zejména během vzniků planetárních soustav se v systémech docela dost práší – ale známe prach i z hlediska ohonů komet. Pokud bychom tak mohli z Měsíce vypustit relativně malé množství hmoty do prostoru libračního bodu L1 (gravitačního místa mezi Zemí a Sluncem, kde se přitažlivost obou těles v zásadě nuluje = jde tu „stát na místě“), přičemž tuto hmotu bychom tu následně mleli na padrť, mohlo by to mít kýžený efekt!

To by znamenalo přesunout hmotu nejprve do L1, což ovšem smrdí vyšší cenou. Alternativně tak vědátoři navrhli možnost již vypouštět prach přímo ze základny na měsíčním povrchu. To by už mohlo být v podstatě snadno dosažitelné. Přirozené vlastnosti měsíčního prachu jsou právě takové, aby mohl účinně fungovat jako sluneční štít. Při simulacích testovali, jak se měsíční prach rozptyluje po různých drahách, dokud nenašli vynikající trajektorie směřující k bodu L1, které slouží jako účinná sluneční clona.

Pro vypuštění prachu z Měsíce je zapotřebí mnohem méně energie než ze Země, přičemž množství prachu potřebné pro sluneční štít je velké, srovnatelné s výkonem velkého důlního provozu zde na Zemi. Ačkoliv jde o víc, než máme na dosah dnes, jde zároveň o něco, co si lze v dohledné době představit jako realizovatelný cíl.

Nápad pro budoucnost

Koncept není bez mušek – prachovou clonu by bylo nutné doplňovat maximálně co pár dní, to je ale zároveň výhoda i nevýhoda najednou. Znamená to, že kdybychom zjistili, že sluneční clona dělá např. z lidí zombíky, za pár dní by clona samovolně zmizela. Naproti tomu jiné možné koncepty solárního geoinženýrství v naší atmosféře počítají s tím, že tyto částice by vydržely ve stratosféře mnohem, mnohem déle – měsíce, možná i roky. Takže kdybychom se sekli, problém by trval o dost déle než v případě lunárního prachu.

Vědátoři z nynější studie dodávali, že jejich práce zkoumá pouze potenciální dopad a fyzikální proveditelnost této strategie – neřeší tedy, zdali jsou tyto možnosti logisticky proveditelné. Tradičně musím zmínit i můj největší dosavadní problém se solárním geoinženýringem, totiž skutečnost, že méně slunečního svitu na Zemi může zřejmě ovlivňovat i produkci rostlinné biomasy.

Jinými slovy, o 2 % méně slunečního svitu může znamenat také o nějaké procento méně zemědělské produkce, potažmo rostlinného rozvoje jako takového. To nemusí nutně znamenat apokalypsu, příroda se vyrovnala i s horším zastíněním slunečního svitu. Ale ano – může to znamenat nějaké problémy…

V neposlední řadě: pořád jde jenom o základní výzkum, nikoliv něco, co Bill Gates plánuje zítra spustit v praxi. Vzhledem k nepopularitě solárního geoinženýrství jako konceptu bych se skoro vsadil, že čistě u teorií také zůstane.

Pokud ale další výzkum naznačí, že výhody (třeba absence miliard klimatických uprchlíků v druhé polovině století…) převáží nad riziky, je možné, že budoucí generace ještě rády sáhnou po solárním geoinženýrství jako po něčem, co civilizaci koupí více času na limitování dopadu svých pradědů-špindírů!

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Autolink hír.