TLDR:Katalogizace 100 000 záznamů z podmořských sond odhalila v regionu CCZ mezi Mexikem a Havají přítomnost víc jak 5000 dosud neznámých druhů. Právě CCZ je také horkým kandidátem na podmořskou těžbu minerálů. Studie tuna.

Vzhůru do Tichomoří

Naše civilizace má hlad po surovinách – a najít bychom je mohli i na dně moře! Drahé kovy ale nejsou jedinými zdejšími nájemníky. Přes 5000 dosud neznámých druhů odhalila studie v takzvané Clarion-Clippertonově zóně (CCZ), regionu Pacifiku určeném pro připravovanou hlubokomořskou těžbu. Pokud bychom chtěli jednou z této zóny ve velkém získat materiál pro naše telefony, auta a další civilizační serepetičky, bude to pro řadu z nich znamenat nejspíše nějaké ohrožení.

O fenoménu podmořské těžby se mluví již několik dekád – automatické stroje, které budou moct zorat dno v okolí hydrotermálních průduchů, se za tu dobu staly již realitou. Na jednu stranu je podmořská těžba lákavá: mohli bychom tak získat kovy potřebné pro elektroniku i obnovitelnou energetiku. A mohli bychom tak nejspíše učinit na menší ploše, než na suchu.

Prakticky všechny kovy na povrchu planety (čímž teď myslím jak souši, tak i dno moře), jsou vulkanické vyvřeliny z nitra naší planety. Na souši jsme si snadno dostupné vyvřeliny typicky už vytěžili, ale na mořském dně jsou doposud více méně netknuté…

Aktuálně řešená Clarion-Clippertova zóna se rozkládá na ploše šesti milionů kilometrů čtverečních od Havaje po Mexiko, je jednou z nejnedotčenějších divokých oblastí světového oceánu. Získat bychom tu mohli obrovské množství klíčových surovin. Mluví se o tom ostatně už docela dlouho.  

Problém je, že vyvřeliny vznikají při vulkanické činnosti, která jaksi může být také zdrojem tepla a/nebo živin i pro podmořské ekosystémy. O kterých pořád víme trestuhodně málo – zvláště uvážíme-li, že v jejich prostředí nejspíše složitější život na Zemi kdysi vznikl.

Jednou jsi dole…

Studie týmu Muriel Rabone, hlubokomořské ekoložky z Přírodovědného muzea v Londýně ve Velké Británii, si posvítila na rozbor víc jak 100 000 záznamů z oceánských sond různého typu provedených v Clarion-Clipperově zóně. Výsledný katalog protočí panenky jedním prostým faktem – jenom 6 z odhadovaných cca. 5000 nových druhů objevených v CCZ bylo pozorováno v jiných oblastech.

Houbovci, červíci, ostnokožci a další biočichové si tu rejdí nerušeni civilizačním chaosem, přičemž nemáme vůbec šajnu o jejich potenciálním vlivu na ekosystém celého oceánu. Je ale samozřejmě velkou otázkou, zdali objev všech těchto druhů bude dostatečným argumentem pro zastavení plánů na těžbu.

Na jednu stranu jsou dosavadní pokusy stran těžby velmi omezené – nebylo mnoho šancí, jak by mohly způsobit nějaké škody. Pořád se bavíme především o teoretickém riziku, segment ponorkotěžařů je stále před skutečným rozvojem. Zástupci průmyslu navíc mluví o tom, že se „budou snažit“ oceánské živočichy chránit a relokovat. Doopravdy ani nevíme, jestli budou oceánské druhy těžbou významně zasaženy – byť s vzhledem k naší historii i studiím o šíření nečistot na dně moře nicméně lze tušit odpověď.

Na stranu druhou je rovněž paradoxem, že právě skloňování těžby je motorem nynějšího výzkumu dna. A na stranu třetí lze také argumentovat, že „když se kácí les, tak holt létají třísky“ – je snad život pod vodou něco víc než život na souši? Ty kovy někde získávat skoro zcela jistě budeme, používáme je všichni, a doposud kvůli tomu trpěli hlavně suchozemci z řad živočichů a rostlin…

Vzestup hlubiny?

Nakolik ve vás převáží nechuť k „drancování dna“ či naopak radost z „rovnoměrnějšího využívání zdrojů planety“ – to už nechám na vás. Tématem se mimochodem zabýval na malinko delší ploše i dokument Vzestup hlubiny (Deep Rising) na letošním Academia Film Olomouc, který přinesl ještě další úhly pohledu (TLDR: měli bychom nechat být mezinárodní vody a těžit max v těch národních, aby se nám to nevymklo), a který doporučuju už jen kvůli namluvení Jasonem „Moje kariéra je jako série fázi vodního pokémona“ Momoy.

Nemám osobně moc rád argument, že „mořské dno je méně prozkoumané než povrchu Marsu nebo Měsíce“ – protože je to toliko polopravda, která ignoruje důvody toho, že na ten Mars vidíme jaksi lépe než na něco zakrytého kilometry vody, takže by opak byl hodně divný. A metr od metru jsme neprobádali ani jedno…

I bez zavádějících srovnání je ale rozhodně zjevné, že mořské dno je stále zoufale neznámou krajinou – a momentálně nevíme ani to, kolik toho o něm nevíme. Nakolik to bude argument proti ukojení našeho kolektivního hladu ve zdejších končinách, můžeme ale momentálně toliko věštit z kávové sedliny.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]

Autolink hír.