TLDR: Imerzivní alias pohlcující prostředí VR skýtá nejvíce benefitů pro školy a trénink, popřípadě pro terapeutické užití. Ale před tím se musí VR helmy mnohem více rozšířit…

Metaverse, Metaverse, Metaverse! 

O tomhle pojmu jste v posledních dvou letech nejspíše slyšeli víc než dost – a paradoxně o to méně jasné je, o co vlastně jde. Nejvíce se Metaverse (s velkým M na začátku) skloňuje kvůli nápadu Marka Zuckeberga na stejnojmennou VR aplikaci, která… která… která působí trochu jako první nápady na 3D MMORPG z konce 90. let 20. století. Tedy: zajímavý nápad, ale nic moc hratelnost. 

Metaverse (s malým m na začáku… ledaže je napočátku věty) je ale koncept sahající za hranice Zuccovy megakorporace (metakorporace?). Dříve byl znám jako „virtuální realita„, než se VR stalo synonymem pro možnost nasadit si brýle a projít si v muzeu třeba povrch Venuše (zdravím Planetum), existovaly vize internetu budoucnosti právě jako imerzivního prostředí v duchu nynějšího pojetí metaverse. 

Takhle si internet 20. let 21. století představovaly filmy z poloviny 90. let, jako byl třeba Johnny Mnemonic. Jenže – ačkoliv se internet skutečně rozšířil (oproti 90. letům) do mnoha částí lidského života (dejte angry emoji, pokud tohle čtete na záchodě…), prosadil se spíše díky kapesním počítačům, které umožňují brouzdat net v realitě reálné – spíše nežli díky možnosti přesunout se do VR metaversu. 

To by mohlo naznačovat, že současný humbuk kolem Metaversu (tentokrát zase s velkým M) je jenom humbukem. Ale! Od poloviny 90. let se taky rapidně zlepšila technologie právě pro zobrazování virtuálního 3D prostoru. Díky videohrám je virtuální prostředí vykreslované v reálném čase (tj. jako ve hře) na míle dál, než co v 90. letech bylo nutno dlouze renderovat! Znáte to z každé druhé hry…

Internet 2.0

A objevují se tak i možné aplikace, které by dávaly ve „VR internetu“ neboli metaverse (už zas jen radši s malým) o dost víc smyslu než na PC nebo tom kapesním počítači (možná mu trochu častěji říkáte „telefon“). Jaké? Do značné míry tu jsou už asi dvě dekády – pokud se totiž podíváme na „zábavní aplikace hratelné v metaverse“, patří sem s úspěchem rozšířené MMO hry alias onlinovky. Ano, metaverse tu je pak už dávno! 

Nojo, ale Zucc a jemu podobní asi nechtějí jenom vyvíjet MMOčka, žejo. Právě kvůli tomu, že jeho Metaverse je něco jako „MMO bez hratelnosti, kde můžu mnohem složitěji ovládat aplikace, které můžu snáze ovládat na telefonu/PC“, jsem ostatně vůči konceptu Metaverse od Mety víc než skeptický. Nicméně! Je pravda, že pro některé úkony VR dává víc smyslu. 

Především bude zajímavé možné využití ve vzdělávání, tréninku, terapiích a online konferencích. Víme v zásadě z různých studií, že VR umí své uživatele velmi dobře pohltit – všechny zážitky v něm jsou blíže realitě, nežli co dokáže navodit obrazovka počítače. Pro vzdělávání (děcek ve školství i dospěláků po něm) tak může jít o skutečně užitečný nástroj. Zjištění ve VR mají silnější otisk, takže by si je lidi měli snáze zapamatovat. 

Ze stejných důvodů dává logiku využití i v rámci psychoterapií. U online setkávání je téma trochu složitější, poněvadž jsou po uplynulých dvou letech trošičku nepopulární. Na druhou stranu, online cally probíhají v menší míře i nadále – jsou totiž furt praktičtější než se pokaždé někam fyzicky přesouvat. VR by jim mohla ubrat trochu z jejich odtažitosti a odlidštěnosti. 

Nová meta vzdělávání?

„Ale, Vědátore, teď jsi dva odstavce popisoval VR, které může fungovat i bez internetového propojení v metakravině,“ možná namítáte. Inu, ano – z každého jmenovaného nápadu už ostatně máme “offline” či “neVR” příklady. Chybí jim ale rozšíření mimo zajímavé experimentování, a chybí jim jednotící platforma. Když to řeknu jinak – hry jste si po internetu mohli koupit i před Steamem, a filmy jste si mohli koupit i před Netflixem – ale nebylo to tak uživatelsky pohodlné, rychlé, a s příslibem “více téhož”. 

To je právě to, co by různé metaverse platformy mohly časem změnit. A dvojitou červenou vlnovkou si podtrhněte na monitoru slovo “časem” – než na podobnou srandu dojde, bude naprosto zásadní rozšíření skutečného VR hardwaru, tedy helem. A to se děje jen velmi, velmi pomalu. Současná situace s VR mi ale tak trochu připomíná situaci s “kapesními počítači” v 90. letech. 

Tehdy byly taky k dispozici nějaké podobné nástroje – palmtopy, handheldy, PDAčka a další kraviny, které uměly občas trochu pár fajnšmekrům otevřít emaily a zapsat si poznámky, a to bylo tak všechno. Na základě ceny a schopností těhle srand bylo snadné v 90. letech říct, že minipočítač je kravina a nikdy se nerozšíří. Rychloposuvem o dvě dekády později je ale jasné, že podobná věštba byla trochu předčasná. Dokonce jsme si nemuseli ani vymýšlet nový název – těmhle zařízením za pár korun dneska prostě furt říkáme “telefony”. 

Kdy i jestli to podobně dopadne s VR, metaverse, či jak tomu budeme jednou finálně říkat, to samože nevím. Když ale přeskočíme Markovu marketingovou hantýrku kolem M.E.T.A.V.E.R.S.E., je vždy zajímavé si na toto téma poslechnout fungovanější názory, než jaké jsem já sepsal po cestě do roboty v tramvaji. 

Tématu metaverse se tak bude věnovat i část videokonference Future Port Youth zaměřené právě na školy – kde již 10. listopadu vystoupí i „virtuální architekt“ Enea Le Fons s tématem Get a Job in Metaverse (a kterou vás do té doby budu spamovat).

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz