TLDR: Zpětnovazebné smyčky zvyšují tempo tání na severním pólu. Tempo tání se přitom zrychluje. Studie tuna.

Bez čepiček

Velkou část dějin byla Země planetou bez polárních čepiček. Z nynější čepičkové fáze má přitom solidně nakročeno do další bezčepičkové fáze. Severní pól totiž nejenže taje jako nanuk zapomenutý v zamknutém autě, ale tempo tohoto tání se zvyšuje. Polární čepičky přitom byly naším spojence ve zmírňování tempa tání.

Důvodem toho, proč póly v současném klimatu chceme, je skutečnost, že zaledněné póly fungují vlastně jako taková planetární klimatizace. Ze stejných důvodů ale také tají rychleji. Říká se tomu polární zesílení alias Arctic Amplification, a znamená to v zásadě, že póly „nasávají“ větší část tepla, které by jinak uvízlo v našich mírnopásmových oblastech. To ale logicky znamená, že oba póly by se měly také více oteplovat.

Důvodů toho, proč se tak děje, je vícero. V první řadě zaledněná Arktida jaksi doposud svým ledem velkou část slunečního záření odrážela – čím méně je tu ale ledu, tím více záření dosáhne do vody, odkud už se neodrazí. Dalším důvodem je fakt, že Arktida je oceán, a daný efekt je tu tak mnohem více znát. Třeba Antarktida na pólu jižním, která je kontinentální masou, žádné zásadní teplotní výkyvy dosud obvykle neregistruje.

Ale o kolik je arktické oteplování silnější?

Řeč čísel

Severní pól je dlouhodobě podezřelý z toho, že zdejší tempo oteplování je 2x vyšší než zbylý globální průměr. Loňská práce to přepočítala – a došla k 4x rychlejšímu oteplování. A nyní přichází studie další, podle které starší ani novější odhady nemusely být špatně. Tempo oteplování Arktidy totiž není plynulé, ale v průběhu času se liší.

Analýza Petra Chylka z laboratoře Los Alamos odhalila dva významné skoky v tempu oteplování – první kolem roku 1985, druhé kolem roku 2000. Po prvním nárůstu bylo tempo oteplování 2x-3x rychlejší, po druhém je zhruba 4,5x rychlejší.

Co způsobilo takové náhlé skoky teplot v Arktidě, zatím není jasné. Ale vědátoři odhadují, že první z nich v 80. letech 20. století byl pravděpodobně způsoben zvyšující se koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře. Druhý skok na přelomu století mohl být způsoben spíše proměnlivostí klimatu – například změnou oceánských proudů.

Tato nejistota by zároveň neměla maskovat data o celkovém oteplování Arktidy. Tady je původce dobře znám – je jím vysoké albedo čili odrazivost ledové masy. Čím méně ledu, tím méně odrazivosti, a tím více tepla se zadrží. Jako klasická zpětnovazebmá smyčka tak vlastně tání jenom dále urychluje další tání.

V Arktidě k tomu přidejte navíc skutečnost, že se zvyšuje množství zelených ploch, díky čemuž se teplo udrží mnohem delší dobu, a je zaděláno na problémy. Ačkoliv s větší mírou vody také přibývá oblačnosti, není to nutně výhra. Mráčky mají sice vyšší albedo než moře, ale zároveň také absorbují daleko více tepla než ledovce.

V neposlední řadě pak bouře přenášejí vlhkost z nižších zeměpisných šířek až do Arktidy, což dále podporuje rozvoj oblačnosti.

Hic jak v Arktidě

Asi nemá smysl pokračovat dále – sladká voda z tání nám dělá problémy s oceánskou cirkulací, tání navíc z permafrostu uvolňuje metan, a tak dále, atakdále. Efekt tohoto nezmění náš svět drastickým způsobem dřív než za dekády či spíše staletí – nicméně zároveň platí, že tyto změny již začínají být znát dnes.

A i kdyby se zítra lidstvo probudilo do nízkouhlíkového světa, tempo změn se nezastaví na pětikoruně. Vzhledem k tomu, že přinejmenším severní polární čepička tu s námi zjevně nebude napořád, budeme se bez její ochrany během stoupajících teplot muset v budoucnu obejít.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]