Vědci možná pozorovali „zmizení“ obří hvězdy

TLDR: Ve vzdálené galaxii došlo možná na „zmizení“ modrého veleobra. Zatím nevíme, a ještě pár dekád možná vědět nebudeme, zdali nejde jen o chybu měření, dílčí fázi hvězdné smrti, anebo zdali jsme poprvé pozorovali „tichou supernovu“. Ale bude zajímavé to sledovat! Studie tu.

Hvězda míří do nebe

Tušil jsem, že Vědátora čtou nej(h)různější výjimečné osobnosti – ale neměl jsem doposud ponětí, že mne čte i sám vesmír! Jak jinak si totiž vysvětlit skutečnost, že jeden týden píšu (a mluvím) o práci, podle níž by některé hvězdy mohly samy o sobě zmizet… A hned vzápětí se něco takového jedné hvězdičce i stane? Ach, ano – také za to teoreticky může i náhoda a to, že si nahodilé příběhy v hlavě montujeme do narativů, abychom se z reality nezbláznici. Mea culpa.

Každopádně, o čem je řeč? Před pár dny se objevila práce pod vedením Andrewa Allana z dublinské Trinity College, která identifikovala zmizení hvězdy v Kinmanově trpasličí galaxii, k němuž mělo dojít někdy kolem roku 2019. Tedy, alespoň z našeho pohledu – ona hvězda je vzdálena 75 milionů let, takže mohla existovat v době, kdy po povrchu Země surfovali dinoši. Na pozorování téhle hvězdičky nicméně došlo v letech 2001 a 2011, ale pak jakoby… zmizela.

Zápletka se nám teď trochu komplikuje, a modří již tuší asi proč. Na tuhle mezigalaktickou štreku již není možné provádět přímé astronomické pozorování, protože je to prostě moc daleko. Co lze, je ale odtušit existenci extrémně velkých modrých veleobrů… Hvězda v tomto případě má tak jas 2,5 milionkrát větší než naše Slunce. Jas těchto hvězd ovšem osciluje, což se podepisuje na tom, že v celkovém součtu světla vzdálené galaxie lze jejich přítomnost odhalit. Co je ještě podstatné, je skutečnost, že podobní veleobři jsou na konci svého života.

Vědátoři detekovali tuhle krasavici (či spíše odtušili její možnou přítomnost) při nezávislých pozorováních v roce 2001 (zatímco se z rádia linul Mumuland) a v roce 2011 (za tonů Rolling In The Deep od Adele). Vloni se však deska zadrhla – ve světle přicházejícím od Kinmana jakoby se tenhle megaobr ztratil. Pozorování Evropské jižní observatoře vyšla na prázdno!

Zdroj: Rensselaer Polytechnic Institute, Imgur/codal, NASA, reddit/allenmustdie, vlastní

Byl jsem zde – Galactus

To může samozřejmě znamenat další proměnu jasu, stejně jako klasickou chybu měření – buď v letech 2001+2009, anebo naopak v roce 2019. Ale na místě je ještě dvojice zajímavějších možností. A tím se dostáváme k tomu, že mě nejspíše čte sám kosmos!

Vzhledem k tomu, že v observatoři by irští vědátoři mohli jenom čekat, jestli v řádu let dorazí nějaké nové fotony, vydali se raději do archivů. Jejich záznamy ukázaly na první potenciální řešení rébusu – ke konci 2011 detekovaly automatické pozorovací systémy zvýšení jasu daného regionu nebe. Ale dříve hvězda tak jasná zřejmě nebyla.

Podobné chování lze čekat v případě, že modrý veleobe odhazuje vdál vnější části své atmosféry v čemsi, co lze s přimhoušením očí a uší připodobnit k takové malé supernově. Možná jsme tedy byli v letech 2001 a 2011 svědky smrti této části hvězdy – stále svítí, ale zbavila se části váhy, a tak i jasu. A my ji už nedetekujeme. Možná se nám poštěstí z tohoto směru ale vidět „pravou“ supernovu do pár milionů let.

Druhá možnost je ovšem pozoruhodnější. Je totiž také možné, že hypotetická hvězda zemřela zcela – zkolabovala do černé díry. A stalo se tak bez „skutečné“ supernovy, které bychom si jinak povšimli!

Právě tuhle možnost nadhodily nedávno simulace jiné práce, o které jsem psal minulý týždeň. Jasně, jde o velké „možná“! Na kolaps hvězd bez supernov by mělo docházet jenom výjimečně. Nicméně, uvážíme-li, že k nám z vesmíru chodí světlo z různých fází stovek milionů let existence kosmu, není vyloučitelné, že i výjimečný kolaps může v obřích kosmických škálách nastávat relativně často. 

Bohužel, tím případ zmizelé hvězdy také prozatím končí. Pokud ji naopak za dalších 9 let jiná práce najde, bude jasné, že jenom došlo na pokles jasu. A pokud hvězdičku už nikdy nedetekujeme, může to být argument pro oba scénáře její (dílčí) smrti. Na vzdálenost 75 milionů světelných let totiž není astronomie zatím schopná detekovat ani stelární černou díru, ani hvězdné jádro po výprodeji vnější atmosféry.

Gamma Orionis, Algol B, Slunce a pár červených obrů – hvězdné velikosti jsou proměnlivé!
Zdroj: Wikipedia/CC

Čekání na fotona

Přesto to neznamená, že by astronomové neměli důvod k menší oslavě. Teprve pozorování Kinmana v dalších dekádách přinese argumenty pro tu či onu možnost. A pokud na nás modrý veleobr znovu nemrkne, po roce 2050 už můžeme mít k dispozici nové teleskopy, které by mohly potvrdit, zdali jsme se v roce 2011 dočkali kolapsu obří hvězdy bez supernovy, anebo jenom dílčí ztráty hvězdné atmošky.

Nelze se také nepozastavit na ještě jedním řešením, které se skloňovalo pár let nazpět. Jak víme, že kolem podobné hvězdy nepostavili emzáci svoji Dysonovu sféru? Inu, faktem je, že možnost detekce jiných inteligencí se v astronomii bere vážně. Existuje třeba plejáda studií, které postulují metodologii hledání hvězd létajících vesmírem, protože podobné hvězdy by mohly být způsobem, jakým ufoni rajtují po galaxii (aniž by měli veskrze spekulativní nadsvětelný pohon).

Kinmanova trpasličí galaxie v optice Hubblea. Zdroj: NASA, ESA/Hubble, J. Andrews

Problém je, že pokud by se takové inteligence rozhodly postavit Dysonovu sféru u modrého veleobra na konci jeho života, bylo by to asi jako si postavit mezigenerační dům na svahu Vesuvu. Existuje asi myriáda jiných, logičtějších možností, kde dávají Dysonovy sféry (či spíše roje) smysl. Hvězdy před supernovou mezi takové možnosti úplně nepatří.

Na začátku článku zněla story o „zmizelé hvězdě“ asi tajemnějším způsobem, než jaká vědecká nejistota se z téhle šlamastiky nakonec vyklubala, co? Ale i o tom je věda – výzkum není pouze o připalování si doutníků pakly grantových peněz! Občas je nutné si na ověření hypotézy počkat celé dekády. Přesto by bylo skutečně kuriózní, kdyby se za několik dekád ukázalo, že první důkaz pro teoretickou studii o „tichých černých dírách“ přišel jenom týden po publikaci první práce.

[Ladislav Loukota]

Astronomie je zapeklitá – třeba jenom na důkaz ufonů čekáme už pěkných pár staletí…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama