Kojenci zřejmě víc věří těm dospělákům, kteří je imitují

TLDR: Dospělé „napodobování“ výrazů kojenců by mohlo být způsobem, kterým si kojenci osahávají sociální interakce. Naznačuje to na způsob, jakým se rozvíjí naše kognice. Studie tu.

Máma mele kraviny

Lidi, kteří dělají grimasy na kojence, by neměl mít nikdo rád. Pitvoření a ksichtění odpuzuje nejen kolemjdoucí cyniky, ale v poslední době bylo asociováno i s dětstvím šišláním a zdrobňováním ad absurdičkum, které se dočkalo pranýřování kvůli zpomalování řečových schopností dítěte. Jenže z nějakého důvodu ty grimasy přesto děláme ve velkém – což naznačuje, že musejí mít určitý přínos. A tým Gabriely-Aliny Sauciuc z Lund University možná odhalil, jaký může být!

Aby bylo jasno, nemluvíme teď ani tak o zmíněném šišlání, které je trochu jinou aktivitou. Výzkumníci se především zaměřili na situace, kdy dospělí imitují chování dítěte skrze výrazy obličeje. Dlouhodobě panuje teze, podle níž je imitování jakousi hnací sílou v dětské prosociální aktivitě. Z pohledu dospěláků to zní jako paradox – když se někdo „cizí“ ve vaše okolí začne chovat přesto jako vy, je to spíše důvod volat policii než mu začít bezmezně věřit. Ale svět dětí je daleko nevinnější a novější (navíc neumějí ještě vytočit ‚158‘).

Taková je však pouze teorie, k jejíž podpoře chybí výraznější empirické důkazy. Primárně protože kojenci vyplňují psychologické dotazníky poněkud neefektivně a hypotetické nápady vrtat jim do hlav mikroelektrody pro stopování mozkové aktivity také skrze etické komise zatím neprošly.

Tým Sauciuc proto sáhl po nejlepší možné & eticky přijatelnější verzi srovnávání šklebení se vs. nešklebení se na různé kojence ve věku kolem 6 měsíců života. Chování dospěláků, kteří děti imitovali vs. dospěláků, kteří je neimitovali, bylo následně vyhodnoceno skrze to, jak moc kojenci těm či oněm dospělákům věřili. A výsledky naznačují, že ono pitvoření nejspíše neděláme bezdůvodně.

Zdroj: foto Jarod Knoten/Skeptical Baby, WarnerBros./Matrix, Vlastní

Společným jazykem

Jednotlivé druhy imitace páchané dospělými lidmi byly barvitější, v zásadě však rozdíly sloužily k lepší komparaci výsledků. V součtu reakce dětí na imitující vs. neimitující dospěláky ukázala, že k těm prvním kojenci nejspíše chovají vyšší důvěru. Jak se to pozná? Jednoduše – napodobované děti se dívaly a smály na napodobující dospělky déle a s vyšší pozorností! Co víc, napodobované děti rovněž vykazovaly vyšší koncentraci!

Naproti tomu potlačení těchto mimiker podobné chování dětí potlačilo – to naznačuje, že imitace u dětí podporuje prosociální aktivity a z nějakého důvodu jim dodává na důvěře. Přesné mechanismy práce nestopovala, takže se nad nimi můžeme jen zamýšlet. Dalo by se samozřejmě rozmýšlet, že imitující dospělí ukazují dítěti svůj zájem jazykem, kterému dítě (ve svém věku) nejvíce rozumí. Je ale možné, že přesné mechanismy jdou o něco hlouběji.

V našich mozcích můžeme najít takzvané zrcadlové neurony, které jsou aktivované při opakovní jiného pozorovaného úkonu, popřípadě při sledování podobného úkonu u jiné bytosti. Zrcadlové neurony nejsou jenom záležitostí lidí, ale fungují mezidruhově – takže občas vaše kočka nebo pes můžou do jisté míry napodobovat chování svých majitelů… anebo naopak.

Důvod, k čemu zrcadlové neurony přesně slouží, ale není dodnes dokonale pochopen. Tuší se, že hrají významnou úlohu při učení – v zásadě dovolují předat pohyby jedné generace do generace následující. Zřejmě hrají významnou úlohu i u jazyka. To jsou ale obojí jistým způsobem aktivity typické hlavně pro Homo sapiens. Jiní tvorové se sice taky samože nějak učí, neurovědci se ale přou, do jaké míry disponují „skutečným učením“ a do jaké jenom „vrozeným instinktem“. Přesto mají zrcadlové neurony místo i u zvěřeny…

Neuronová stopa?

Prosociální role imitace by mohla naznačovat, že zrcadlové neurony či mechanismy s nimi spojené by mohly být významné nejenom pro učení, ale i sociální kontakt mezi tvory (typicky stejného druhu). To by mohla být nová možnost v pochopení toho, jakou roli neurony hrají – a k čemu všemu jsou užitečné, či jak funguje kognice napříč různými druhy! Nicméně, raději ještě jednou dodám, že tohle je spíše moje nadinterpretace možností původní práce z Lundu. V té se v zásadě „jen zjistilo, že kojenci mají rádi, když se na ně ksichtíte.

Bylo by ovšem rozhodně zajímavé replikovat studii nejen mezi lidmi, ale i jinými tvory. Což by mohlo mít tu výhodu, že by bylo už možné i sledovat tu mozkovou činnost! Stopování toho, v čem je lidské vnímání unikátní (a je-li vůbec unikátní!) stojí čím dál víc po boku srovnání s dalšími živočichy. Přičemž se skoro zdá, že nejsme zase tak odlišní. Ale na to už budou muset odpovědět až práce zítřka.

Prosociální funkce grimas je však na každý pád pozoruhodná. Kdo ví, kam až sahá – možná, že se nakonec ukáže, že to jediné, co nás dělí od světového míru a všeobecné utopie, je pouhá nechuť vzájemně se na sebe permanentně šklebit!

[Ladislav Loukota]

A až davani povyrostou, budou mít k dispozici lepší školy, než jsme měli kdysi my – dokonce možná i ty virtuální!

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze