Jurský park se mýlil, raptoři zřejmě nelovili ve smečce

TLDR: Analýza zubů 20 fosilií raptorů naznačuje, že jejich strava v mládí vs. dospělosti se značně lišila. To indikuje, že nežili tak sociálně jako druhy, které spolu obvykle loví. Studie tu.

Cože? Film se mýlil?

Zapnu rozhlas – špatné zprávy. Otevřu tisk – taky špatné zprávy. A teď, když mi přetížená síť konečně otevřela okno prohlížeče, čtu špatné zprávy i v nejnovější studii týmu paleontologa Josepha Fredericksona z University of Wisconsin Oshkosh. Zdá se totiž, že obávaní Velociraptoři, kterých jsme se jako děti po sledování Jurského parku tolik obávali, nelovili tak, jak naznačoval americký film z 90. let!

Tedy, dílčí rozdíly filmových raptorů od raptorů skutečných jsou tušeny už nějaký čas. Předně platí, že filmoví raptoři byli podstatně větší než raptoři skuteční. Měli spíše velikost středního vlka než vzrostlého xenomorfa! Ale (jen) na velikosti nezáleží. Takže zopakuju to, co jsem už napsal mnohokrát: raptoři měli také fskutečnosti peří. A měli ho dost! Zatímco dříve jsme si tak raptora představovali jako trochu realističtějšího Gigerova Vetřelce, dnes vypadá jako Gigerův vetřelec, který se vyválel v peřině…

To však nemusí být jediný rozdíl očekávání vůči realitě. Fredericksonův tým nyní přišel s tím, že raptoři zřejmě nebyli ani sociální lovci – jinými slovy, nelovili zřejmě ve smečkách. Klíčová scéna Jurského parku, kdy raptoři dovedli kooperovat a obejít svou oběť, je tak zřejmě ještě fantasknější. Na obranu filmařů, koncept raptorů jako skupinových lovců není samože zcela vyvrácen (k tomu by byl třeba stroj času), a v minulosti pro něj existovaly validní náznaky.

Především šlo o stopy toho, že raptoři dovedli ulovit mnohem větší kořist, než byli oni sami. To by spolu s jejich velikostí naznačovalo nutnost skupinového projektu. Oshkoshští ale okoštovali fosilizované zuby raptořího druhu Deinonychus antirrhopus a přišli s tím, že i jediný malý raptor mohl být s to dštít kolem sebe hrůzu!

Zdroje: arvalis/Deviantart, Geekydog

Podívali se jim na zoubek…

Spolu s tím vědátoři prováděli i srovnání s prehistorickými zástupci krokodýlovitých. Jak lze z fosilií objevit náznaky pravděpodobného typu lovu? Jako první asi člověka napadnou druhy zranění, významnější jsou ale spíše druhy ne-zranění.

Sociální živočichové totiž nepadají z nebe – typicky spolu nejenom loví, ale také vychovávají potomky a obecně zkrátka žijí. To znamená, že mladí mají i stejnou potravu jako dospělí. Naopak druhy, které loví samotářsky, se v tomto složení stravy liší. Omladina totiž není schopná ulovit identickou kořist sama.

Typickým příkladem jsou moderní krokodýlí. Když jsou jejich zástupci ještě mladí krokodýlkové, loví jenom hmyz. Později jako teenagerští krokodescenti si troufnou na ryby a korýše. Až v dospělosti pak krokodýlátoři můžou rozbít čuňu i větším živočichům.

Právě stejný či měnící se druh stravy se přitom podepisuje na složení chrupu na různých hladinách izotopů uhlíku-13. Ukázalo se, že podobně jako u krokodýlů, také raptoří zuby v průběhu života jejich nositelů ochutnávaly diametrálně odlišnou stravu. Jinými slovy, malá raptorčata nebyla krmena rodiči, ale jakmile vyrostla jejich jídelníček se změnil. To naznačuje, že raptoři rovněž nebyli sociálním druhem – a že ani nelovili ve smečce.

Takhle vypadali raptoři asi doopravdy. Zdroj: Fred Wierum/Wikipedia/CC BY-SA 4.0

Není absolutních důkazů

Jak je už obvyklé, když se studují desítky milionů let vyhnulí tvorové, nemusí jít samozřejmě o absolutní závěr. Raptoří zuby jsou, poněkud nepřekvapivě, poměrně vzácnou komoditou. Výzkumníci mohli analyzovat jenom 20 z nich. To je na definitivní výstup málo – přesto jsou i jiné indicie ukazující podobným směrem.

Třináct let nazpět se například vyloupla studie naznačující zabití jednoho raptora druhým. Dále pak ze světa ptáků známe jaksi spíše osamělé dravce než kolektivní lovce. Jasně, 100 milionů let je dlouhá doba na změnu návyků. Alespoň prozatím se však hypotéza raptorů jako osamělých predátorů zdá být o fous věrohodnější než Spielbergova vize.

Ale podobně jako s tím peřím raptorů nemusíte být smutní – realita je vlastně zajímavější než filmová fikce! Podobně jako raptoř dost možná peří používali k efektivnější stabilizaci svého těla při skákání na kořist, aktuální studie rovněž naznačuje, že i jediný raptor – nikoliv jejich skupina – mohl být smrtící nebezpečí!

Výzkumníci odhadují, že raptoři mohli lovit spíše na způsob dnešních varanů než vlků, tedy dlouze číhat na kořist a poté ve smrtícím výpadu skolit i monstrum násobně větší váhy. Nakonec tak platí, že i tihle menší, opéřovaní drsňáci byli podobnější těm filmovým Vetřelcům sice ne vzhledem, ale rozhodně chováním!

[Ladislav Loukota]

Jsme blíže aspoň možnostem Jurského parku? Asi tak o milimetr…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze