Takhle vypadala tvář předka slavné Lucy – a také nás všech

TLDR verze: Druh Australopithecus je od tohoto týdne o něco lépe prozkoumaný! Podařilo se totiž najít lebku druhu který předcházel druhu Australopithecus afarensis! Studie tuna

Australopithecus sem, Australopithecus tam

Stopování vývoje života je tak trochu jako hledat v kupce sena nikoliv jehlu, ale kousky roztrhané stránky knihy, jejíž torzo někdo rozházel v kupkách sena po celém světě. Skládaní jejího příběhu dohromady je výzva sama o sobě. A co hůř, namísto kupek sena je nutné ostatky (nejen) našich předků hledat kopáním do země. Ale dle nejnovější práce paleontologie se zdá, že se podařilo slepit zase jednu stránku románu o tom, jak se člověk stal nejvýznamnějším tvorem planety. 

Jméno hrdiny dané kapitoly znají paleontologové už nějaký ten pátek. Je to Australopithecus anamensis a jde o nejstarší známý druh Australopitheca obecně. Lze říct, že jde tedy o předka i samotné Lucy alias Australopithecus afarensis. Problém je, že přímých fyzických důkazů existence A. anamensis bylo poněkud poskromnu. Ne snad, že by si druh vědátoři vycucali z prstu, existovala řada kostních pozůstatků. Z lebky třeba čelist a zuby. Jak už to ale chodí často u ostatků milionů let starého druhu, který žil roztroušený po fláku Afriky, opičáci málokdy spořádaně umírali tak, aby se nám zachovaly větší části jejich těl neporušené. 

Ale právě to se nyní mění! Tým legendárního paleoantropologátora Yohanna Haile-Selassie (toho času pracujícího v Clevelandském muzeu) a Stephanie Melillo z Institutu Max Plancka spolu s dalšími vědátory ze svých týmů objevili v etiopském nalezišti Woranso-Mille pozůstatky mimořádně dobře zachovalé lebky, která patřila právě druhu A. anamensis! Na nález samotný došlo po 12 letech dalších vykopávek v únoru 2016, od té doby probíhaly krom bujarých pitek a oslav vědátorů ve volném čase i analýzy objevu. 

Bok po boku

Ty ukázaly, že stáří lebky je 3,8 milionů let a reprezentuje nám doposud spíše chybějící dílek vývoje předků člověka před 4,1 až 3,6 miliony lety. Věk nálezu byl podpořen datováním minerálů z nedaleké vulkanické horniny. Jak se ale podařilo u kusu kostí určit, že lebeně patří právě Australopithecus anamensis a ne třeba etiopskému taxikáři, který 20 let nazpět někomu dlužil peníze? 

Právě z dřívěji známých ostatků čelisti a chrupu. Jejich morfologické odlišnosti od předešlých i následných druhů předků člověka jsou příliš nápadné, než aby bylo možné lebku přisoudit jinému druhu. Máme zkrátka o dílek evoluční skládačky víc! Co nám však tento nález o životě a osudu A. anamensis říká? 

V první řadě se zdá, že A. anamensis  a A. afarensis nejspíše po nějakou část dějin žili po svém boku. Známe totiž i starší nálezy A. afarensis z dané lokality. Pokud tedy nelze vše vysvětlit třeba cestováním v čase, oba druhy Australopitheca po nějakou dobu zevlily vedle sebe. Jestli jim to prospívalo či ne, si zatím můžeme jen domýšlet. Víme však, že A. afarensis přežil déle. Období soužití (či válčení?) mohlo trvat až 100 tisíc let.

Něco podobného vlastně dává značný smysl a připomíná, že evoluce není série řada druhu jdoucích po sobě, ale spíše vyvíjejících se paralelně. Ostatně známe prakticky totéž z paralelního vývoje různých druhů Homo sapiens z poměrně nedávné doby. Viz všechny ty důkazy, jak předči člověka interakovali s neandertálci nebo třeba i Denisovany. 

Objev však také zalepil předešlou díru v poznání našich předků, která činila víc jak 2 miliony let z dalších přímých evolučních předků člověka. Tím navíc stále nekončíme, zrovna studium lebky bude totiž zajímat nejspíše i evoluční biology zabývající se inteligencí. Tenhle aspekt tedy zrovna aktuální studie ještě neřešila, hádám však, že korigované proporce velikosti mozkovny A. anamensis ještě vyplodí pár dalších srovnávacích prací. 

Projekce vzhledu našeho předka, neasi. Stroj: Matt Crow, Cleveland Museum of Natural History

Tenkrát v Etiopii

Mohlo by se zdát, že objevit lebku podobného druhu je příliš snadné, anebo naopak příliš nahodilé. Ale jen pro kontext. Vykopávky v dané oblasti jsou v běhu od roku 2004, a podařilo se jim při tom nastřádat přes 12600 různých pozůstatků 85 druhů savců. Na 230 z těchto pozůstatků patří hominidům z období 3,8 až 3 miliony let nazpět. 

Na celém objevu je paradoxní i skutečnost, že paleontologové při něm nemuseli ani kopat příliš do hloubky. První část lebky, horní čelist, byla objevena v písečných sedimentech říční delty vstupující do místního jezera. Prostě tam její kus čouhal z písku. Další ohledávání lokace pak objevilo i zbytek lebky. Neznamená to samože, že ve stejném místě opičák tlel poslední 3,8 milionů let. Kost zřejmě exponovala až eroze. 


Nekonečný příběh

Studium sedimentů okolo přitom nebylo důležité jenom pro srovnávání datace s ostatky, ale i pro vytváření obrazu místa, v němž Australopitkecové žili. Okolí oné řeky, u níž skoro 4 miliony nazpět padl jeden z našich předků, bylo velmi suché – ale podél řeky samotné rostly stromy. Dnes oblast vypadá jinak, ani 4 miliony let nazpět však území Etiopie nebylo zrovna ráj pro život. Dané povodí ovšem vzhledem ke svému okolí jako ráj působit mohlo

Nerad bych se pouštěl na religiozní notu, situace řeky a jezera obklopeného stromy, kde vedle sebe uprostřed vyprahlé krajiny žijí dva různé druhy hominidů, to zní skoro jako námět na nejeden romantizující příběh! Přesto to vypadá, že i takovou podobu měl život (a smrt) našich přímých předků. Story se však nezastavila s Australopithecy v Etiopii, ale píše se dále až do dnešních dní. A dá-li Darwin, bude se psát ještě hodně dlouho. 

Jenom ještě nevíme, jestli na konci příběhu budeme za klaďasy anebo záporáky

[LL]

Co kdybychom si dnes ale vytvořili vlastní zvířecí kamarády, s nimiž by šlo pokecat?

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze