TLDR: Studie na myších naznačuje, že některé paměťové okruhy jsou po narození husté a chaotické – a teprve vývojem se zjednodušují a zpřesňují. Studie tuna.

Jednoduchá představa říká, že se všeci rodíme jako „nepopsaná kniha“ – ale na úrovni neuronů to možná nebude úplně pravda!

Neurovědátoři z ISTA fčil sledovali vývoj neuronových sítí v hipokampu myší, tedy oblasti důležité pro paměť a prostorovou orientaci. A z jejich výzkumu vyplývá, že mozek by možná mohl být po narození „plný” – ale „neprořezaný”…

„Jak to vlastně šmírovali?“

Autoři se zaměřili na oblast CA3, která se podílí na ukládání a vybavování vzpomínek a umí propojovat různé části zkušenosti do jednoho „balíčku“. Zkoumali přitom mozky myší ve třech vývojových fázích: krátce po narození, v adolescenci a v dospělosti. K tomu použili metodu známou jako patch-clamp, která dovoluje měřit elektrickou aktivitu jednotlivých neuronů, a zároveň rekonstruovali tvar buněk i jejich propojení. Jinak řečeno, nešlo jen o koukání na pěkný obrázek mozku, ale o měření toho, kdo s kým v tom mozku reálně kecá.

Mno a výsledek naznačuje, že mladé mozky nemají řídkou síť, která postupně houstne. Ba naopak!

To ale neznamená, že tam byly uložené „předešlé životy“ či podobný bulšit. U nejmladších myší byly spoje mezi neurony husté a nejspíše náhodné. S věkem se síť prořezávala, zjednodušovala a organizovala. Mozek tedy může začínat jako přerostlá džungle plná možností, ze které vývoj postupně dělá funkční infrastrukturu…

„Proč by mozek začínal přecpaný?“

Aurtoři tomu říkají „model prořezávání“. A dává to docela smysl – když už existuje hustá síť cest, stačí vybrat a posílit ty užitečné. Stavět každou cestu od nuly by bylo pomalejší.

Tenhle princip známe i z jiných částí neurovývoje – mladý mozek často vytvoří víc spojů, než nakonec potřebuje, a zkušenost spolu s genetickým programem pak pomáhá rozhodnout, co zůstane. Není to tedy tak, že by se učení jenom „přidávalo“ do prázdna. Část vývoje může být naopak editace chaosu – něco jako když z prvního šíleného draftu článku postupně odsekáte kraviny, až z toho skoro vznikne text.

Jak moc či zdali vůbec se prožitek takového mladého mozku liší či neliší od našeho prořezaného, seniorního mozku, se jaksi ani myšek, ani novorozenců nezeptáme. Vsadil bych si spíše, že mnoho neprořezaných cestiček se v reálu na vědomém vnímání moc nepromítává (a pokud, tak leda jako ADHD), ale jde jen o mou domněnku, kterou zmiňuju, aby v tom lidi opět nečetli ty „minulé životy”.

„Takže to s pamětí nijak nesouvisí?“

Trochu možná ano, ale ne ve smyslu „jsou tam vzpomínky“, nýbrž spíše „řeší to, jak se ukládají vzpomínky“. Bo CA3 v hipokampu je důležitá pro rozlišování podobných vzpomínek a jejich následné vybavení. Příliš hustá síť může být rychlá a citlivá, ale zároveň nepřesná – hodně věcí se v ní může překrývat. Řidší a organizovanější síť může naopak lépe oddělovat jednotlivé zážitky. To by mohlo souviset i s tím, proč si rané dětství pamatujeme tak blbě, i když mozek tehdy rozhodně „nic nedělá“.

Leč zda to přesně platí i pro lidský mozek, případně jaký vliv to má i na konkrétní vzpomínky, zatím jaksi nevíme. #myšinejsoulidi Ale jako metafora je to věru zajímavé – mozek by pak nebyl nepopsaná kniha, ale kniha plná náhodných písmenek, ve kterých až přibývající věk jak v osmisměrce nachází slova!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]