TLDR: Archeologové na Sulawesi našli důkazy, že lovci a sběrači mohli už v době ledové pravidelně užívat betelové ořechy. Pokud mají pravdu, jde o nejstarší známou stopu lidského užívání psychoaktivní rostlinné látky. Studie tuna.

Historie dr0g má za sebou jeden velký milník – zdá se totiž, že lidi si začali dávat betel o víc jak 20 000 let dřív, než se dosud tušilo!

A to je překvápko! Poněvadž psychoaktivní látky si obvykle spojujeme až se zemědělstvím – pivo, víno, fermentace, civilizace a kocovina jsou považovány za vynález související až se vznikem usedlejšího způsobu života. Jenže výzkum Griffith University naznačuje, že jedna z nejstarších drogových tradic může být mnohem starší – až 25 000 let…

„Jak se taková věc dá zjistit?“

Do určité míry jen nepřímo – se studiem užívání drog se to má tak, že podobné látky se jaksi brzy rozpadají, takže se nám uchovávají jenom mimořádně výjimečně i v mnohem mladší historii. I proto zřejmě máme určitý bias stran odhadů, že jsme drogám začali víc holdovat až po vzniku civilizace. S betelem je ale situace trochu jiná…

Betel totiž může zanechávat velmi specifické známky opotřebení chrupu. Vědátoři k tomu došli při šmírování betelového ořechu, stimulantu rozšířeného v oblasti od Indie po jižní Pacifik. I dnes ho užívají stovky milionů lidí a podle autorů jde o čtvrtou nejrozšířenější psychoaktivní látku světa po alkoholu, kofeinu a nikotinu. Vyvolává mírnou euforii, zvýšenou bdělost, zvyšuje riziko rakoviny – prostě všechny ty věci spojené často s podobnými srandami!

Historii betelu fčil přepisuje nález z indonéského ostrova Sulawesi. Autoři výzkumu analyzovali kosterní pozůstatky dvou dávných lovců a sběračů – jeden jedinec je datovaný do doby před 25–16 000 lety, druhý před 7600–6300 lety. Oba měli zvláštní hluboké zaoblené rýhy na zubech, které autoři spojují s dlouhodobým cucáním celých betelových ořechů…

„To je trochu slabý důkaz, ne?“

Vědátoři ale neargumentují jen tvarem zubů. Experimenty ukázaly, že i pouhé cucání neporušených betelových ořechů dokáže uvolnit arekolin v množství, které může ovlivnit mozek. Biochemické analýzy navíc našly arekolin přímo v zubních tkáních zkoumaných jedinců…

To je důležité, protože klasické žvýkání betelu se dnes často pojí s přidáním hašeného vápna a dalších ingrediencí. Jenže tady autoři ukazují, že starší varianta mohla být mnohem jednodušší – celý tvrdý ořech v puse, pomalé cucání, opakované mechanické ničení zubů a postupné uvolňování psychoaktivní látky.

Byl to takový pravěký bonbon, akorát místo karamelu stimulace a místo radosti si zadělávali na další problémy se zoubky!

„Tak proč to dělali?“

Studie míní, že betel mohl sloužit i jako analgetikum při bolestech zubů. Jenže tvrdé abrazivní ořechy zuby dál ničily, někdy až k obnažení dřeně, infekcím a dalším bolestem. Takže možná vznikl velmi starý začarovaný kruh – bolest, betel, horší zuby, víc bolesti, víc betelu…

Pokud mají autoři pravdu, nejde jen o kuriozitu. Znamenalo by to, že pravidelné užívání psychoaktivních látek a jeho zdravotní následky nejsou až vedlejší produkt měst, zemědělství a přebytků. Holdujeme jim již od věku lovců-sběračů – tedy z dob, kdy lidé ještě neměli města, daně ani sociální sítě, ale zjevně už měli velmi lidskou schopnost najít si látku, která pomůže, potěší a zároveň trochu zničí tělo.

Svým způsobem se vlastně na rekreačních srandách podobného ražení za 25 milénií zase tolik nezměnilo!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]