TLDR: Extremobakterka D. radiodurans dokáže přežít tlak až 3 gigapascalů při simulaci dopadu meteoritu – což naznačuje, že život by mohl přežít vyvržení z planety. Studie tuna.

Jak možná víte z té plísně na vašich nohou, život být překvapivě odolná záležitost! Otázka, jak moc to platí, může přitom být i odpovědí na původ života na Zemi – ona idea, že se život může šířit mezi planetami, je totiž stará víc než dva tisíce let.

Už řecký filozof Anaxagoras spekuloval, že „semena života“ mohou cestovat kosmem. V moderní vědě má tahle hypotéza jméno panspermie. Dlouho byla spíš filozofickou kuriozitou. Jenže nové experimenty fčil naznačují, že možná není tak absurdní, jak se zdálo!

„Našli jsme bakterky v kosmu?“

Jo, ale ne v rámci nové studie – respektive, našli jsme je už vícekrát na družicích, ISS a podobně, ale vždycky šlo o kekel ze Země přivezený/přifouknutý v nějakém nedlouhém (měsíce, roky) horizontu. Otázkou tedy není, jestli můžou bakterky v kosmu přežít, ale jak dlouho by to šlo. Technicky vzato můžete totiž i vy na Marsu taky bez skafandru pár minut přežít, ale typicky je cílem delší existence, že ano!

Vědátoři z Johns Hopkins University proto testovali extrémně odolnou bakterii Deinococcus radiodurans, o které již starší výzkumy na ISS napověděly, že její kolonie mohou vydržet roky až dekády (hypoteticky i déle, ale to už spekulujeme) vystavení kosmickém záření mimo ochranu Země. Jde o jednoho z nejfortelnějších mikrobů na Zemi – přežívá extrémní radiaci, vakuum, mráz, vyschnutí i kyselé prostředí.

Otázkou tedy už není, zdali bacil může přežít (stále nějak časově omezené, ale nikoliv na ty minuty) vystavení kosmu – ale zdali může přežít i podmínky, které k onomu vystavení vedou…

„Jaké podmínky k tomu vedou?“

Dopady planetek! Autoři chtěli zjistit, zda by podobné organismy přežily okamžik, kdy je meteorický náraz vyvrhne z planety do kosmu. Takový dopad totiž vytváří krátkodobé, ale extrémní tlaky. V laboratorních experimentech proto bakterie vystavili rázovým tlakům simulujícím náraz asteroidů – a výsledky byly překvapivé!

Pár let nazpět se vědátoři o něco podobného snažili se želvuškami, přičemž se tehdy ukázalo, že až jsou tyto také odolné jak hrom, tlaky impaktu nepřežijí. Ale C. radiodurans v novém testu nejenže přežil, ale ustál dokonce tlaky až kolem 3 gigapascalů. To je přibližně třicet tisíckrát více než atmosférický tlak na Zemi!

A to je víc, než by nejspíše musely bakterky ustát při některých typech impaktů…

„A ustáli to v pohodě?“

No to zas ne. Už se na nich objevovaly známky biologického stresu a určité buněčné poškození, ale značná část buněk zůstala furt životaschopná. Elektronová mikrošmírovačka ukázala, že při nižších tlacích kolem 1,4 GPa zůstávala buněčná struktura téměř nezměněná. Při vyšších tlacích kolem 2,4 GPa už byly patrné deformace buněčných stěn a vnitřních struktur. Přesto bakterie dokázaly poškození opravovat a pokračovat v životních procesech!

Až doposud se zdálo, že bakterky podobné tlaky neustojí – takže se operovalo s tím, že by pro panspermii byla nutná vzácnější série náhod, kdy se potkají bakterky volně poletující vnějšími částmi atmosféry s mikrometeoritem, který se zároveň vlivem s dalším mikrometeoritem může dostat na únikovou dráhu.

Pokud by ale minimálně některé bakterky mohly ustát i běžnější a častější impakty a vyvržení ven… Pak by výměna biologických matrošů skrz vesmír mohla být častější jev! To samože stále není potvrzení panspermie – ale řekněme, že to nápadně zvyšuje šanci, že život fortelný jak plíseň na vašich hnátách na nás čeká i tam někde venku!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]