TLDR: Vědci u myší obnovili rovnováhu v amygdale a tím výrazně snížili úzkostné chování. Jde však o raný výzkum na zvířatech, nikoliv o terapii pro lidi. Studie tuna.

Úzkosti jsou neoblíbeným hobby skoro 5 % populace, ale v nějaké fázi života si je okoštuje přes 30 %. Ačkoliv vhodná kombinace terapie a/nebo léků s nimi může v dlouhodobém horizontu zatočit, pro řadu pacošů jde furt o cejch, kterého je složité se trvale zbavit. V nedávném testu na myšácích se ale právě toho podařilo dosáhnout. Výsledky se řadí mezi málo případů, kdy se podařilo úzkostný fenotyp nejen tlumit, ale skutečně zvrátit.

„Když to jde u myší, půjde to i u lidí?”

Samože hned na úvod disklejmr: nejenže myši nejsou lidé, ale navíc i úzkostí je vícero druhů, od generalizované po sociální či panickou. Výzkum vedený Juanem Lermou se nicméně zaměřil na myšáky s přebytkem genu Grik4, který zvyšuje excitabilitu neuronů. Myši s tímto genem se chovaly podobně jako lidé trpící úzkostnými či autistickými poruchami. Genetickým zásahem vědci obnovili rovnováhu v bazolaterální amygdale, čímž se normalizovala komunikace s tlumivými neurony v centrální části amygdaly – a tím i chování.

Tato oblast mozku je známá jako klíčový uzel zpracování strachu a emoční paměti. Už dříve se vědělo, že narušená rovnováha mezi excitačními a inhibičními neurony může vést k přehnaným reakcím na stresory. Nová studie ale ukazuje, že cílené zasáhnutí do tohoto okruhu může v principu obnovit „zdravé“ chování i u myší, které byly úzkostné od narození.

„A tenhle mechanismus je u všech úzkostí?”

To spíše ne, resp. zatím nevíme. Ačkoliv je ale takto indukovaná úzkost specifická, zajímavé je, že stejný zásah snížil pravděpodobnou úzkost i u zdravých myší, které byly přirozeně úzkostné. To naznačuje, že autoři objevili obecný mechanismus regulace emocí, nikoli jen efekt specifického genetického defektu. Další experimenty ukázaly, že úprava Grik4 měnila i aktivitu v dalších mozkových centrech, například v prefrontální kůře, která běžně úzkost tlumí – což může vysvětlit, proč zásah fungoval i u „normálních“ úzkostných myší.

Zároveň platí, že ne všechny úzkosti musejí nutně souviset s přebytkem Grik4, takže i kdyby autoři kápli na správný kořen problému, mohl by platit jenom pro některé typy úzkostných poruch. Ani to neznamená, že zásah byl bez problémů. Některé projevy, například problémy s pamětí, přetrvaly – což napovídá, že do hry vstupují i jiné části mozku, třeba hipokampus. Další studie také ukázaly, že manipulace s amygdalou může někdy zvýšit citlivost na stres později, což znovu připomíná, že mozek je systém daleko složitější než jen „čip, který jde vyměnit“.

„A to teď budeme měnit lidem geny?”

Přesto výsledky otevírají cestu k cíleným neuronálním terapiím pro úzkostné a depresivní poruchy, které by působily přesně v daných mozkových okruzích, nikoli plošně jako běžné léky. Podobné směry výzkumu zahrnují optogenetiku, blokádu specifických receptorů amygdaly nebo modulaci vagového nervu. Ačkoliv se terapie dnes testují hlavně v modelech na zvířatech, trend je zjevný: psychiatrii budoucnosti by mohly tvořit modulace přesných mozkových cest, nikoli jen „globální“ tlumení symptomů.

To ale neznamená, že v dohledné době budeme lidem editovat geny… Spíše nebudeme. A odpověď proč i naznačuje, proč tuhle terapii v dohledné době v lékařně nekoupíte. Genové zásahy se u podobných výzkumů používají proto, že zapínání/vypínání genů je rychlejší než hledání dočasné, jemnější a tudíž i bezpečnější farmakologické cesty. Ale u lidí se genové terapie zatím páchají jen ve výjimečných případech a rozhodně ne u psychických poruch.

Nyní, když ale tušíme konkrétní mechanismus, můžeme začít hledat i sloučeniny, které na něj působí dočasně a bezpečněji než hrabáním do DNA. Fanoušci úzkostí tedy mohou být i nadále nervózní, svého hobby se jenom tak nezbaví.

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]