TLDR: Uhličitany nalezené rovery na Marsu naznačují, že ač tu voda sice tekla, bylo to zřejmě jen vzácně, krátce a lokálně. Studie tuna a tuna.

Je od nás vzdálená v průměru 225 milionů kiláků. Cožeto? No přece zásadní odpověď na velkou otázku naší existence!

To, jestli jsme ve vesmíru sami – anebo nejsme sami…

Mars, se svými podmínkami podobnými archaické Zemi, by měl být perfektním místem pro nezávislou evoluci života. Přesto je dnes mrtvý jak nedělní odpoledne. Pokud tam jednou nenajdeme mikrofosilie dávného života, naznačovalo by to, že základní biochemické procesy života nemusejí být v kosmu tak časté, aby se mezi sebou stvoření různých světů pravidelně potkávala!

Co když však archaický Mars nebyl zase tak moc podobný archaické Zemi?

„Jak bysme to mohli zjistit bez stroje času?“

Samože geologií! Jakékoliv capiny, které se na té či oné planetě dějí v dostatečně velkém množství, se zapisují do místních hornin. A díky tomu, že po Rudé planetě už nějaký ten pátek drandí rovery Curiosity a Perseverance, přibývá i jasnějších náznaků vzhledu dávného Marsu.

A nová studie na jejich základě míní, že ačkoliv na Marsu jistě tekly řeky, bylo jich nejspíše málo. Pokud mají její autoři pravdu, byl někdejší Mars převážně pouštní planetou. A pro vznik či rozvoj života ve větší míře tu chybělo to nejpodstatnější: dostatek vody.

Tým pod bičem Edwina Kite z Chicagské univerzity na to soudí z nedávných nálezů hornin bohaté na uhličitanové minerály. Ty – podobně jako vápenec na Zemi – fungují jako houba, která pohlcuje oxid uhličitý z atmosféry a ukládá ho do sebe.

Podle jejich modelu přitom objevené vznikaly uhličitany pouze tehdy, když byla na povrchu nebo těsně pod ním přítomna kapalná voda. Což je dobré! Daný proces ale zároveň spotřebovával atmosférický CO₂. Čímž snižoval skleníkový efekt a omezoval další tání. Což je špatné!

„Takže více vody vedlo k méně vody?”

V zásadě. Výsledkem byl negativní zpětnovazebný mechanismus: více slunečního záření vedlo ke vzniku kapalné vody.

Ta vedla k tvorbě uhličitanů, což zase snížilo koncentraci CO₂ a ochladilo klima – čímž se omezila další přítomnost kapalné vody!

Z množství uhličitanů nalezených v horninách (např. 5–11 hm.% v oblasti Mount Sharp) to celkově umožňuje odhadnout, kolik bylo na povrchu Marsu i vody. A výsledkem je právě onen scénář, v němž byla většina povrchu Marsu zřejmě pouští…

Zjištění nicméně neřešila přímo vznik života! Čili to neznamená, že na Marsu život nemohl vzniknout. V některých obdobích a na některých místech prý existovaly „náznaky obyvatelnosti“, aspoň co lze soudit z dostupných důkazů.

Tyto „oázy“ však byly prý spíše výjimkou než pravidlem.

Podle modelového výzkumu následovalo po krátkých obdobích existence kapalné vody na Marsu 100 milionů let neúrodné pouště – to je dost dlouhá doba, během které cokoliv, co se snad vyvinulo, nejspíše nepřežilo…

A mimochodem – to, že byl Mars většinu času spíše suchou pouští, neznamená, že byl úplně klimaticky mrtvý. Nejnovější snímky ESA totiž ukazují, že planeta ještě nedávno prodělala ledovou dobu: zhruba před půl milionem let sahal led a štěrkoledovce až do středních šířek, daleko od pólů. Led proudil údolími podobně jako pozemské ledovce a zanechal po sobě typické „vrásčité“ struktury. Klima Marsu se tak v průběhu jeho historie neustále překlápělo mezi extrémním suchem a extrémním chladem, ale téměř nikdy – pokud vůbec – zřejmě nedosáhlo stavu trvalé vody v kapalné formě.

„Pokud je tenhle cyklus pravdivý, proč se nestal na Zemi?”

On se u nás ovšem děje také! I u nás se oxid uhličitý v dlouhodobém horizontu zachycuje v horninách, jako jsou uhličitany. Ale asi víte, že Mars je oproti naší planetě také jen zhruba třetinový. A tím, že je Země větší, má také aktivnější nitro. Což obratem znamená, že naše sopky (plus v poslední době člověk) také zase aktivně vypouštění skleníkový oxid uhličitý do atmošky…

Aktivnější vulkanismus tak na Zemi spoluvytváří vyvážený klimatický cyklus podporující stálý tok vody!

Navzdory dílčí podobnosti se Zemí tak dávný Mars nemusel být valné podmínky pro delší rozvoj potenciálních mikrobů do něčeho trvalejšího. A je tak také otázkou, jestli i v relativně podobných podmínkách mohla ona biochemie života vůbec dojít průběhu…

I věci, co mohou být blízko, mohou být zjevně dost daleko! Další šmírování uhličitanů Marsu nám přinejmenším pomůže poštelovat modely, potenciálně může určit i místa, kde budeme jednou hledat mikrofosilie! Ty by nám mohly jednou dát (či nedat!) odpověď na minimálně jednu otázku života, vesmíru a vůbec!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]