TLDR: Archeologie ukázala, že Anna d’Alegre () měla silnou paradentózu a náhradu užívající vypadlých zubů připevněných zlatými drátky. Studie tuna.

Věru kreativní přístup k dentálnímu zdraví skýtala protéza (přesněji spíše o dentální retence) pro jistou Anne d’Alegre, francouzskou šlechtičnu ze 17. století – s jeho pomocí si totiž nechala přidrátovávat své vypadnuvší zuby do pusy zpátky pomocí zlatých drátků!

„Kdy a kde se nacházíme?”

Anna se narodila v roce 1565, přičemž prožila bouřlivé období francouzských dějin. Byla hugenotkou, tedy protestantkou – byla tak součástí tehdejšího zápasu s katolíky, který probíhal v francouzských náboženských válkách na konci 16. století. A který byl jen předzvěstí toho, co čekalo celou střední Evropu ve století 17.

Ve věku 21 let byla již jednou ovdověla, do její smrti pak přežila i svého dalšího muže. Vlivem neupřesněného onemocnění zemřela v požehnaném věku… 54 let… to celé navíc v roce 1619, tedy na počátku třicetileté války… Anna však krom hereze ukrývala i jiné nepříjemné tajemství: silnou paradentózu!

Kvůli ní ztrácela jednotlivé zuby rychlejším tempem, než by dnes ve srovnatelném věku bylo zvykem. Naštěstí měla jako šlechtična také univerzální prostředek k tomu, jak to aspoň dílem řešit: zlato!

„Měla zlatý zuby?”

Ne. Vědátoři se ji při šmírování lebky retgenem doslova podívali na zoubek a zjistili, že měla několik zubů přetažených drátkem a jeden umělý zub z… pravé slonoviny. To je netypické, častěji se totiž tehdy používala „hrochovina”. Kde je to zlato?

Skenování metodou „Cone Beam“, které pomocí rentgenových paprsků vytváří trojrozměrné obrazy, odhalilo, že k upevnění a zpevnění několika zubů byl použit zlatý drát. Jenže ouha: podle autorů jí celá tahle snaha spíš uškodila, potažmo urychlila pád zbytku zubního impéria.

Zlaté dráty totiž zřejmě podle vědátorů musely být v průběhu let opakovaně utahovány – což by dále destabilizovalo sousední zuby a zhoršilo celou situaci kolem paradentózy…

„Tak ztráta pár zubů zabolí, ale není tak hrozná ne?”

Jo a ne! Jistě, ztráta celého chrupu výrazně zhoršovala lidem dřív možnost stravování, respektive mohla být i důvodem smrti z podvýživy. Anna ztrácela zuby postupně, takže tohle ji zase tak nehrozilo – dost možná stejnou paradentózou trpěly i chudší davy bez masového vymírání.

Anna nicméně přesto neměla moc na výběr. Vzhled byl i tehdy považován za významné měřítko hodnoty a společenského postavení, zejména v případě žen aristokratek. Jak zmínila dle AFP hlavní autor studie Rozenn Colleter, dobový postoj k absenci chrupu byl jasný: „řeč lidí bez zubů se stává zvrácenou!”

Tvrdil to alespoň Ambroise Pare, Annin současník a také lékař navrhující právě podobné typy protéz. Možná šlo tedy jenom o tagline jeho marketingové kampaně – ale jelikož analogické postoje k bezzubým vlastně máme i dnes, spíše šlo o chytrou reflexi reálných postojů…

„Tak ono se v tom mnoho nezměnilo, že…”

Ano, bezzubý člověk i dnes vyvolává… jistou ostražitost. Jenže zároveň se také ve srovnání se 16. a 17. stoletím rapidně zlepšila jak kvalita zubní péče, tak i náhražky chrupu.

Dnešní protézy naštěstí už nejsou jenom pro aristokraty, ani nevyžadují tak složité (chce se říct: bezzubé!) mechanismy úpravy jako tehdy. Leč, co se Anny týče, můžete být v klidu – i kdyby ji její protéza stav chrupu nezhoršila, protéz modernějších by se dožila jenom velmi, velmi nepravděpodobně!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]