TLDR: Naši příbuzní v této době prošli prudkým poklesem genetické rozmanitosti, čili smrtí velké části svých zástupců. Mohlo to zpečetit jejich další osud. Studie tuna.

Neandertálci, starověký Řím, Sovětský svaz – dnešní lidé mají velkou slabost pro příběhy někdejších mocných, které skončily špatně! Snad je to morbidní fascinace tragediemi, snad forma učení se s cílem předejít témuž do budoucna. Minimálně příběh prvních zmíněných floutků je ale možná složitější – i když neandroši zmizeli na onen svět před cca 40 000 lety, mohli mít do hrobu nakročeno již dřív…

Zdá se totiž, že neandertálci prošli zhruba před 110 000 lety prudkým poklesem genetické rozmanitosti!

„Co si pod tím mám jako představit?“

Pokles genové rozmanitosti je eufemismus evolučních biologů pro masové vy/umírání. Neštěstí. Vraždu. Smrt. Zabití…

My všichni jako zástupci jednoho druhu jsme v podstatě jen nádobami pro DNA – a v rámci celého druhu (našeho i jiného) je výhodná pestrost DNA, protože to jednak indikuje vyšší populaci (to ale nemusí platit vždy, leč nekomplikujme to fčil), jednak to znamená vyšší šanci přežít různou nepohodu. Snížená variabilita totiž činí populaci zranitelnější vůči nemocem, změnám prostředí a zdravotním problémům souvisejícím s příbuzenskou plemenitbou.

Bez dostatečných genetických rozdílů je méně pravděpodobné, že jedinci přežijí nové hrozby, což vede k rychlému kolapsu populace. No a přesně tohle se, zdá se, před 110 000 lety stalo neandrošům.

„Jak na to došli?“

Vědátoři pod vedením paleontologa Alessandra Urciuoliho z Universitat Autònoma de Barcelona staví svou teorii na studiu… neanderálských uší. Přesněji autoři studovali neandertálské polokruhovité zvukovody – tedy tři drobné trubičky ve vnitřním uchu, které řídí rovnováhu – v různých časových obdobích, aby zjistil významné změny v genetické rozmanitosti.

Celkem analyzovali tři skupiny neandertálců a porovnávali polokruhovité kanálky „předneandertálců“ a raných neandertálců s kanálky „klasických“ neandertálců. Srovnání ukázalo, že morfologická variabilita tělesných znaků těchtp polokruhových kanálků u klasických neandertálců byla znatelně nižší než u jejich předchůdců. To potvrzuje předchozí studie DNA, které naznačily na značný úbytek genetické variability mezi ranými neandertálci a klasickými neandertálci.

 Snížení diverzity pozorované mezi „předneandertálci“ a klasickými neandertálci je obzvláště nápadné a jasné a poskytuje podle autorů silný důkaz o události „úzkého hrdla“ – neboli onom snížení rozmanitosti.

„Jak je to jisté a co se jim asi stalo?“

Předně – jakkoliv je závěr zajímavý, ještě ho netesejte do učebnic. Před rokem a půl jiná práce přišla s tezí, že 99 % lidských předků mohlo před 900 000 lety zemřít – ale výzkum následně schytal hodně kritik. Výzkum neandertálských uší ukazuje na možné masové vymírání – avšak podobně bych to zatím bral jako možnou skutečnost, na níž si ještě budou moct posvítit další výzkumy, mkay?

Práce také nespecifikuje možnou příčinu tohoto úzkého hrdla neandertálců před 110 000 lety – bylo by tedy zajímavé to srovnat se známými přírodními pohromami či přítomností podobného umírání u jiných druhů. Nicméně, potenciální nižší genetická diverzita mohla neandertálce skutečně učinit  zranitelnějšími vůči probíhajícím stresorům a z evolučního hlediska méně schopnými se přizpůsobit – a tak jim o cca 70 000 let později zlomit vaz!

Snad víc napoví další výzkum, protože prozatím jsou detaily možného vymírání poněkud skromné – nemůžou tak ukojit naši úchylnou touhu po citím neštěstí… Chci říct: po varovných příkladech, ze kterých se dnes snažíme moudře poučit do budoucna!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je hatemail@vedator.org