TLDR: V roce 2019 překonali experimentální archeologové na paleolitické kánoi velmi silné proudy u Tchaj-wanu. Nyní jejich simulace napověděly víc o tom, jak mohly dávné plavby probíhat. Studie tuna.

Každý se v letním vedru rád zamíří vycachtat, a platí to i pro archeology! Yousuke Kaifu z Tokijské univerzity a jeho spolupracovníci se rozhodli pro netradiční kousek v rámci experimentální archeologie – přeplavat divoký, 110 kilometrů široký průliv mezi Tchaj-wanem a ostrovem Yonagunim, kde sídlí mohutný proud Kurošio. A rozhodli se tak učinit stejným způsobem, jakého asi mohli být schopní lidé v období někdy před 27 500 až 35 000 lety!

Právě tehdy totiž z nálezů na ostrovech lidé poprvé dorazili na ostrovy Ryukyu ležící u jihozápadního pobřeží dnešního Japonska. Vědátoři proto dali dobrodruhy dohromady, přidali sekeru z pazourku a pádlo – a zkusili to doslova na vlastní kožu!

„Jak se taková plavba páchá?“

Nejprve bylo třeba si loď postavit tak, jako toho nejspíše byli schopni tehdejší lidé. Pomocí replik nástrojů, které existovaly v japonském souostroví během pozdního paleolitu (před asi 50 000 až 10 000 lety), proto výzkumníci postavili japonský výzkumníci dřevěnou kánoi a po přibližně 45 hodin s ní plout skrze průliv. Učinili tak bez jakékoliv moderní navigace, byť jistě měli vysílačky pro případný stav nouze.

Spoiler Alert: Plavba se podařila, pětka přežila, proud je neodnesl do Pacifiku – a rekonstrukce ukázala i na možné výhodnější konstrukce dávných členů! Tohle vše se totiž nestalo fčil, ale již v dřevním roce 2019! Nové ale je něco, co u fantastických příběhů z experimentální archeologie po čertech chybí – navazující výzkum, kvůli kterému se původní pokusy vlastně činí…

Úplně první snahy o experimentální plavbu sahají až do roku 2013, odkdy vědátoři experimentovali s rákosovými a bambusovými vorem, ale ani jeden z nich nedokázal překonat proud. Úspěšným návrhem se až v roce 2019 stala kánoe vyrobená z vydlabaného a vyleštěného japonského cedru s vnitřkem ohořelým ohněm, která unesla pět členů posádky po celou dobu plavby.

Samože, tehdejší lidé mohli hypoteticky mohli zvolit jiné mořské trasy, ale všechny měly své komplikace, Jedna alternativní plavba z Filipín je delší, jiná z jihovýchodní Číny přes menší ostrůvky je zákeřnější kvůli nepřívětivým proudům.

„No a co udělali teda fčil?“

Nyní na základě těchto pokusů autoři simulovali, jak mohla taková plavba vypadat za oceánských podmínek pozdního pleistocénu, kdy na vrcholu zalednění byly vlastně nižší hladiny moří. Podle simulací, které zahrnovaly také data shromážděná během experimentální plavby, by o úspěchu prehistorické cesty rozhodoval výchozí bod (ideálně klidné zátoky), strategický směr (nejprve pádlovat na východ-jihovýchod, až poté na severovýchod) a navigace (využívání hvězd a Slunce).

Není to úplně stroj času, ani přímý důkaz, že právě tudy se paleonámořníci plavili. Ukazuje to ale, že taková cesta byla možná! Nelze přitom bohužel moc očekávat, že archeologové nějaký podobný člun přímo najdou. Dřevěné či bambusové konstrukce mají totiž tu nevýhodu, že velmi rychle podléhají rozkladu. A kamenné lodě, dá se tušit, paleolitičtí námořníci spíše opomíjeli.

Jakkoliv je ovšem nynější experiment úctyhodný, japonský tým měl přece jenom výhodu jak v jištění, tak i v tom, že věděl, kam se chce plavit a co ho čeká. A tak možná konstrukce dávného člunu a zejména chytrý mechanismus plavby především ukazuje, že paleolitičtí lidé nebyli žádní nekňubové, kteří v YOLO duchu sedli na loď, ale museli mít notně pod čepicí… Ačkoliv tou dobou možná do vynálezu čepice zbývaly ještě celá milénia!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]