TLDR: Obskurní koncept filozofie, který měl přinést blahodárné napravující vězení, se dočkal realizace – a do jisté míry se mu dnes daří víc než kdy dřív! Zdroj třeba hír.

Svým způsobem to zná každý: když váš šéf vstoupí do místnosti, zdá se vám, že pracujete usilovněji? A teď si představte jeho neustálou přítomnost, i když vás (možná?) aktivně nesleduje! Tahle noční můra postulovaná na konci 18. století nese jméno panopticon – a byť v architektuře jde o koncept překonaný, ve skutečnosti jej dnes známe až příliš důvěrně všichni.

(Ne)přítel (ne)dohlíží

V základu architektonický koncept panopticonu znáte, pokud jste někdy viděli moderní vězení nebo si aspoň pamatujete na Gulag v původním Modern Warfare 2 – Panopticon je idea konce 18. století z hlavy anglického filozofa Jeremyho Benthama, v níž se zhmotňuje jako centrální pozorovací věž obklopená vězeňskými celami. Z tohoto stanoviště může dozorce dohlížet na každého vězně, aniž by byl sám viděn, což vyvolává neustálý pocit dohledu.

Bentham si tento všudypřítomný dohled představoval jako prostředek k uplatňování moci, který formuje chování společnosti prostřednictvím viditelné, ale neověřitelné kontroly. Vycházel z předpokladu, že neustálé pozorování může napravit morálku, zachovat zdraví a povzbudit průmysl! Viz onen příklad s neustálým dohledem vašeho šéfa…

Nejspíše nepřekvapí, že na základě konceptu vznikly i skutečné věznice, nejen ty videoherní –  najdeme jej i u Borské věznice v Plzni. Nejvěrnější realizací panoptikonu je zřejmě věznice Presidio Modelo na kubánském ostrově Isla de la Juventud, postavená v letech 1926–1928 za prezidenta Geralda Machada. Tato věznice, kde byli v letech 1953–1955 vězněni Fidel a Raúl Castrové, byla uzavřena v roce 1967.

Ale zároveň také asi nepřekvapí, že se dnes na Benthamovu ideu díváme trochu, inu, skrz prsty. Alespoň oficiálně…

Ztělesněná paranoia

Francouzský filozof Michel Foucault nabízí opačný pohled a odsuzuje panopticon jako mechanismus, který u vězňů vyvolává vědomou viditelnost a zajišťuje automatický výkon moci. Pro Foucaulta představuje tato forma uvěznění krutou, důmyslnou klec„, podobnou středověkému pranýři.

Ve Foucaultově analogii neustálý dohled reguluje drobnosti každodenního života, podobá se „kázeňské blokádě“, kde odchylka vyvolává vážné následky pro psychiku. Pro Benthama byl však panopticon předzvěstí „nového způsobu získání nadvlády mysli nad myslí“, který podporuje seberegulaci. Kdo z nich měl pravdu?

Jelikož tenhle artikl nejspíše čtete na internetu, lze nejspíše dovozovat, že navzdory negativům zvítězil Benthamův pohled. Panopticon dnes nachází odezvu v moderních technologiích. Zaměstnavatelé skrytě monitorují pracovníky na dálku, rodiče sledují digitální aktivity dětí a vlády pod záminkou bezpečnostních opatření sledují chování na internetu…

Digitální panoptikům

Tento jednosměrný tok informací tak perfektně odráží Benthamovo panoptikum, kde jsou jednotlivci pozorováni bez vzájemné transparentnosti. Existují samozřejmě iniciativy, které se to snaží změnit – otázkou ale je, nakolik se taková snaha setká s úspěchem.

I dnes ostatně pokračuje debata nad tím, který názor na Panopticon měl – či stále má – vlastně pravdu. Zatímco někteří považují dohled za nezbytný pro společenskou harmonii, jiní jej vnímají jako nástroj útlaku, což vyvolává neustálé debaty o rovnováze mezi dohledem a autonomií. A vzhledem k tomu, že soudobý internet je takový velký panopticon, jisté je jedině to, ze tenhle dávný experiment bude ještě dlouho vyvolávat debaty!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl jako spinoff spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd, dnes jej provozuje spolek Hyperion Media. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – kontaktní mail je [email protected]