TLDR: Srovnání spermií, které byly jen krátce vystaveny stavu beztíže, ukázalo významné snížení motility i vitality pohlavních buněk. Studie tuna.

Byť nám miliardáři slibují, že už už započneme kolonizovat jiné planety, ani 63 let po prvním nakouknutí člověka do kosmu nevíme, jak moc dobře nám tam nahoře bude fungovat to nejzákladnější – naše rozmnožování.

Existují samože pokusy s rozmnožováním jiných druhů, jako jsou přinejlepším hlodavci. Ty jsou také ale mnohem jednodušší, a také se u nich hůře odhalí možné vrozené defekty. Klidu nepřidává ani skutečnost, že další studie odhalila významné změny u spermií, které byly jen krátce vystaveny stavu beztíže…

Parabolické spermie

Vědátoři Katalánské technické univerzity a univerzitní nemocnice Dexeus ve Španělsku odebrali 15 vzorků lidských spermií a jali se s nimi dělat divy! Každý vzorek rozdělil na dvě části: polovina každého vzorku zůstala na Zemi, zatímco druhá polovina byla vystavena podmínkám mikrogravitace prostřednictvím parabolických letů.

U vzorků spermií, které se vznesly do vzduchu a zažily změnu gravitace, došlo k výraznému snížení motility (pohybu) a vitality (počtu živých spermií). Mikrogravitace spermie nezahubila, ale způsobila jim vážné zdravotní problémy.

Zvláště ovlivněna byla křivková rychlost spermií – tedy to, jak rychle se pohybují ke svému cíli, což naznačuje, že šance spermie oplodnit vajíčko bude ve vesmíru znatelně nižší než na Zemi.

Vědátoři ale nepřinesli jenom špatné zprávy. Zdá se, že některé aspekty zdraví spermií, včetně fragmentace DNA, tvaru spermií, oxidačního stresu, a apoptózy (buněčné smrti) nebyly vystavením spermií podmínkám mikrogravitace ovlivněny.

No a co to množení?

Tím ovšem závěry prozatím taky končí. Vědátoři se nesnažili dané (lidské) spermie použít k oplodňování, ani jinak neuvažují nad implikacemi pro rozmnožování. Říkají toliko: spermiím mikrogravitace nesvědčí. Což není tak šokantní, víme, že mikrogravitace nesvědčí prakticky žádnému koutku lidské bytosti.

Rychle se proto zbičujme tím, že však ani pokusy s množením zvířátek v kosmu nejsou úplně povzbudivé, byť byly také prováděny na relativně jednodušších tvorech. Bohužel, můj grant na vynesení šimpanzů, slonů a orangutanu, aby si na ISS trochu zadováděli, přes NASA neprošel. To však také limituje naše znalosti.

Nejpokročilejšími biočichy, u nichž jsou alespoň nějaké poznatky o rozvoji embryií, jsou zřejmě myšky a mloci. U octomilek již byly pozorovány prokázány genetické dopady, včetně mutací pravděpodobně způsobených kosmickým zářením. Dosud potenciálně nejvýznamnější experiment s pářením gekonů skončil v roce 2014 tragicky… ovšem kvůli poruše družice.

Většina pokusů s reprodukcí savců pak zahrnovala pouze dílčí fáze vývoje v kosmu, jako je oplodnění nebo raný embryonální růst. U savců počatých ve vesmíru se dosud nepodařilo dosáhnout plnohodnotného těhotenství a porodu.

No a co lidi?

Jak jsme mnohokrát probrali, do sexu v kosmu se tradičně spíše konzervativním agenturám (placeným politiky) moc nechce. Asi to jediné, čeho by se dalo teoreticky chytit, jsou děti, které astronauti a astronautky měli po svém návratu z kosmu. Tady je ale zase vzorek zoufale malý.

Někteří takoví existují, jako Rhea Seddon či Anna Fisher, které počaly/odnosily/porodily děti (vše na Zemi) až po své kosmické misi. Takže je zjevné, že je kosmický prostor nesterilizoval. Jenže takových astronautů a astronautek je taky hrst, nejde ani o kontrolovaný výzkum.

Obecně navíc astronauti dnes do kosmu typicky létají kolem a po věku 40 let, jejich měnou při zápisu jsou totiž především životní zkušenosti a „prověřenost“ pod stresem. Dokonce i Neil Armstrong měl při své misi Apolla 11, kdy byly mezi astronauty typicky mladší ročníky než dnes, již 38 let. I kdybychom tedy chtěli měřit množnost astronautů před a po misi, vidle by do toho házel i jejich relativně pozdější reprodukční věk.

Nejde přitom o to, že panují obavy, že bychom se mimo Zemi nemohli vůbec rozmnožovat. Příroda do zařídila docela efektivně. Nevíme ale, jak často budou takové snahy úspěšné. Ačkoliv samotné opakované snahy o početí mohou být vcelku zábava, pokud to nejde dlouhodobě, jde (či možná právě nejde) do tuhého…

Otázky, samé otázky

Kolik těhotenství za takový podmínek skončí potratem? Kolik novorozenců bude mít nějakou vrozenou vadu? Možná relativně málo, možná relativně hodně. Druhá možnost by přitom mohla znamenat značná zdravotní rizika pro budoucí kolonizátorky (kterých tam nebude moc) i vyhlídky spartánské mimozemské kolonie (která nejspíše nebude úplně nastavená na to, aby řekněme třeba 10 % novorozenců mělo významné vrozené vady).

Vzhledem k tomu, že do „ostrého“ testu se nikomu stále příliš nechce, nezbývá, než odpovědi na takové otázky hledat postupně kombinací testů na zvířátkách a lidských tkáních. A skutečnost, že jsme v poznávání teprve na počátku, mi osobně naznačuje, že navzdory slibům miliardářů se reálné kolonie mimo Zemi dočkáme nejdříve až za několik budoucích generací!

[Ladislav Loukota]

Vědátor vznikl v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]