Zdroj obrázku:

Infekční fungus mění umírající mouchy v biologické dělostřelectvo

TLDR verze: Muchy infikované a „ovládané“ houbou hmyzomorkou na konci života šíří kousky houby dále kolem sebe! Ačkoliv to trochu připomíná zombíky, něco podobného znáte i jako kýchání. Studie tu.

Hmyzonorka mučí!

O prapodivných a rozkošně děsivých schopnostech některých parazitických hub se ví už docela dlouho. Minimálně od vydání The Last of Us, kde sci-fi verze těhle humusáků způsobily „zombie“ apokalypsu. Poslední dobou ale jejich výzkum zesílil, a zprávy o nich se začaly objevovat jako… houby po dešti!

Poslední objevy se týkají fungusu Entomophthoramuscae. Tahle nakažlivá houba má v češtině krásný a především dokonale přiléhavý název – hmyzomorka muší! Během dlouhé evoluce si totiž hmyzomorka vypěstovala velmi svébytný způsob života závislý na nic netušících mouchách domácích.

Napadená dvoukřídlá stvoření jsou po nakažení fungusem odsouzena k záhubě. Během krátkého vývojového cyklu uvnitř těla mouchy houba časem stráví vnitřní orgány. To je sice pěkný námět minimálně pro film Eda Wooda, ale není to to nejzajímavější. Těsně před tím, než houba hostitele zabije, se musí rozmnožit. A to dělá opravdu chytře. A nechutně.

Tohle samozřejmě není hmyzomorka, nýbrž cordyceps, ale ten také nejspíše znáte z podobné kategorie pazgřivců spíše! Zdroj: Vlastní

Mouchu houba donutí vyletět na vyvýšený bod v krajině a zůstat tam po zbytek bolestného života. Z jejího těla, které začne pod hromadící se houbovou hmotou uvnitř na povrchu praskat, vyraší výtrusnice v podobě mikroskopických štětinek. Ty do okolí umírajícího těla doslova vystřelí tisíce konidií, nepohlavních spór. A tyhle morbidní přírodní „kanóny“ se dostaly do středu zájmů vědců.

Hmyzomorka není jediná nakažlivá houba, která má tuhle metodu šíření. Specifika takového mechanismu ale dosud nebyla více prozkoumána. Ví se, že mikroskopické výtrusnice pro vystřelení spór využívají tlaku uvnitř svých podlouhlých komor naplněných tekutinou. V nich jsou konidie uloženy a plní funkci jakéhosi náboje a uzávěru zároveň. Když pak v komoře dojde ke zvýšení tlaku, tekutina v komoře spóru vymrští ven jako dělovou kouli.

Proces vystřelování v praxi! Zdroj: Ruiter et al.

Maximální počet nakažených

Aby se výzkumníci této technice podívali blíže na zoubek, navrhli vlastní model miniaturní syntetické výtrusnice, která by mohla poodhalit možnosti dělostřelectva hmyzomorky. Miniatura, kterou vyrobili, je vlastně trubka naplněná tekutinou a ucpaná projektilem, v podstatě kanón. Analýzou pod vysokorychlostními a citlivými kamerami a manipulací s tvrdostí a ohebností trubky byli schopni přesněji matematicky popsat celý explozivní proces.

Jde o až velmi dobře „promyšlenou“ techniku. Přestože exploze vymrští spóry obvykle jen pár centimetrů od těla mouchy, je úsťová rychlost projektilů až překvapivě vysoká, totiž kolem deseti metrů za sekundu. Ta je nutná ne proto, aby mohly konidie nakazit další nebohou mouchu napřímo, ale proto, aby mohly být vystřeleny do okolí dostatečně daleko, aby je nad zemí sebraly větrné proudy.

Samotné projektily se navíc ukázaly být dokonale přizpůsobeny k tomu, co je jejich účelem. Konidie se svou velikostí od 10 do průměrně 27 mikrometrů jsou přesně takových proporcí, aby bylo možné je vystřelit pod vysokou rychlostí z těla mouchy. Ale zároveň se nakažlivá houba nechala volně unášet větrem do velkých vzdáleností. Výsledkem je maximalizace šancí na další šíření nemoci – čili z pohledu hub prima věc. Z pohledu much ovšem…

Ale o tom už je život.

Doufám, že vám teď kontextová reklama prodává žampiony! 

Možná vám teď ten mechanismus připadá strašlivě exotický a jako něco ze sci-fi. V tom případě ale doufám, že jste nikdy nekýchali! Ačkoliv totiž kýchání samozřejmě není podobně smrtelné, je šíření hmyzomorky dílem podobné. Kýchání jako (nejen lidské) zbavování se bordelu z horních cest dýchacích lze totiž brát i v tom smyslu, že vyvolat dráždění  v dýchání je pro patogena přínos v dalším šíření. Bo se může také dále šířit k jiným obětem…

Pokud tedy na eruptující fungus z mouchy čumíte jako na metodu šíření ze zombie hororu, pak vězte, že něco podobného u nás již dávno začalo! A s podzimem je tu zas!

[Jan Hanáček, LL]

Evoluce umí boží věci – ale mnohdy k naší smůle:

YouTube player

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Reklama

Reklama

Copyright © 2024 VĚDÁTOR. Všechna práva vyhrazena.
Copyright © 2024 VĚDÁTOR. Všechna práva vyhrazena.