TLDR: Je to možná triviální otázka – ale ve skutečnosti je člověk jeden z mála druhů, který je schopný si své zásoby vody brát sebou. A v evoluci této technologie jsou absolutním (možná až přílišným…) vrcholem právě plastové lahve příchozí ve 20. století. Zdroje v článku.

Vodu sebou

Z čeho jste dnes pili vodu? Existuje solidní šance, že to alespoň někdy v průběhu dne bylo z plastové lahve. Dnes neoblíbený symbol plýtvání má ve skutečnosti zajímavou genezi – zvláště, když se na téma vodních nádob podíváme tak nějak historicky a evolučně!

Člověk je jeden z mála živočichů na Zemi, který je schopný si sebou vzít svou vodu. Dneska už ani nepřemýšlíte nad tím, že drtivá většina jiných biočichů musí v případě žízně vyrazit k nejbližší řece, kaluži nebo kapce rosy – popřípadě musí onu žízeň nějakou dobu snášet.

Druhů, které umí žízeň snášet delší dobu, není mnoho. Dokonce i populární velbloud si sebou netahá zásoby vody, ale jednoduše umí vypít najednou až desítky litrů vody. Ano, jsou známy některé druhy biočichů, které skutečně mají nějaké „kapsy“ na vodu ve svém těle – australská ještěrka moloch ostnitý si na své kůži vyvinula unikátní hydroskopické rýhy, na kterých mu může kondenzovat rosa, která následně stéká přímo do úst. Ale takových je minimum a obvykle se vyvinuly v místě s extrémním nedostatkem vláhy.

Člověk takové štěstí v evoluci neměl, při svém kolonizování planety si však našel cestu, jak uchovávat vodu v předmětech. Samotné nádoby na stáčení a přepravu vody byly součástí nejstarších lidských civilizací, zdroje vody však často stále byly lokální. Na každou vesnicu jste měli studnu – kde si lidé naplnili korbel vody domů.

Dříve či později se však tato praktika ukázala být, alespoň v éře před rozvojem hygienických objevů, poněkud riziková. A právě v době, kdy voda ve veřejných zdrojích byla nenulovým hazardem, přišly i první snahy o prodej vody v lahvích.

paradoxy urbanizace

Stáčení vody do lahví pravděpodobně začalo ve Spojeném království u minerálního pramene Holy Well v roce 1622. Voda se prodávala ve skleněných lahvích a byla prodávána jako zdravější alternativa k pitné vodě z veřejných zdrojů, která byla často kontaminována škodlivinami a nemocemi. Měl to být první, ale nikoliv poslední výstřelek tohoto druhu.

S růstem počtu obyvatel a urbanizací se však přístup k čisté vodě stával obtížnějším – na jednu stranu to řešil úsvit veřejných vodovodů, který s vodou v lahvích vlastně zápasí dodnes. Ale na stranu druhou to vedlo i k dalšímu rozvoji vody v lahvích – či přesněji kolem 20. století již vody doslova balené.

Ve Spojených státech se první balená voda začala prodávat na počátku 19. století, stále se ale bavíme typicky o skleněných lahvích. Plastové lahve byly poprvé komerčně použity v roce 1947, stále však byly poměrně drahé a pro některé lidi nedostupné. Teprve počátkem 50. let 20. století byl zaveden polyethylen s vysokou hustotou, v 70. letech pak zásadní PET. Plast usnadnil a zlevnil přepravu vody, jednak kvůli výdrži, jednak kvůli váze.

V následujících desetiletích na přelomu milénia se balená voda stávala stále oblíbenější alternativou vody z kohoutku a dalších nápojů. Dnes nejen kvůli plastovému odpadu, ale především také stále vyšší popularitě slazených balených nápojů můžeme mluvit o balené vodě jako negativním trendu. Uvnitř takové PETky s chutnou limčou se ukrývá překvapivě hodně kalorií, jenž pak vašemu línému organismu nedělají zrovna nejlépe…

všeho moc škodí

Balená voda se díky své oblibě stala průmyslovým odvětvím v hodnotě několika miliard dolarů a denně se jí po celém světě prodají miliony lahví. Podle odhadů se jenom v USA každou sekundu prodá 1500 PETek vody. Přitom balená voda je zřejmě několikařádově dražší, než i kvalitně zpracovaná kohoutková voda.

Vynález balené vody je příběhem pohodlí a moderní technologie. Od svých počátků v Británii ušel dlouhou cestu. Stal se celosvětovým fenoménem, který spotřebitelům poskytuje pohodlný a dostupný zdroj čisté pitné vody – v podstatě od stejných počátku byla ale voda v lahvích svého druhu nouzovým řešením, a spíše než o nové druhy balené vody by tak zodpovědní lidé měli usilovat spíše o využívání a zlepšování veřejných vodovodů. Zatímco my v českých zemích si nemůžeme na kohoutkovou vodu stěžovat a balená je spíše pro pohodlí, cestovatelé zajisté potvrdí, že to není pravidlem na velké části planety.

Pro proklínanou, ale zároveň často užitečnou plastovou lahev totiž platí totéž, co pro asi každý lidský vynález – dobrý sluha, ale zlý pán!

[Ladislav Loukota, JRN]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz