Jak dánský fyzik kvůli nacistům rozpustil Nobelovky

TLDR: Niels Bohr musel během nacistické okupace Dánska rozpustit Nobelovky. Proč a jak? Zejména kvůli tomu, že byly ze zlata. Celá story má naštěstí povzbudivý konec. Zdroj tuna.

Čekání na nácky

Válka házela klacky vědě a poznání pod nohy nejen dnes, ale i mnohokrát v historii. Třeba takový dánský fyzik čelil na počátku druhé světové poněkud netradičnímu dilematu – co udělat s Nobelovkou?

Když nacisté v roce 1940 vtrhli do Kodaně, v Institutu teoretické fyziky slavného Nielsa Bohra panovala ponurá nálada. Dala se totiž čekat razie – a přitom se na půdě institutu nacházely potenciálně nebezpečné předměty: dvojice Nobelových cen.

Patřily Maxi von Laue (1914 za fyziku) a James Franckovi (1925 též za fyziku) – první z nich byl odpůrce nacismu, druhý pocházel z židovské rodiny. Když se v Německu chopil moci národní socialismus, báli se oba, že nacisté zlaté medaile zkonfiskují. Ty se proto různými cestami dostaly do úschovy právě Nielsu Bohrovi. Max von Laue zůstal v Německu, James Franck uprchl přes Kodaň do USA. Válku mimochodem přežili oba.

Nobelovy ceny ovšem nesly jména oceněných a tak oba usvědčovaly ze zakázaného vyvezení zlata z Říše. Navíc ohrožovaly i Bohra, který se obával razie Gestapa v Institutu. Ten byl totiž „přestupnou stanicí“ pro vědce prchající před nacismem. Celkově rozhodně již v roce 1940, kdy byla válka ještě relativně „civilizovanou“ záležitostí, nešlo o záviděníhodnou pozici.

Bohr požádal o pomoc maďarského chemika Georgy de Hevesy. Po krátkém přemýšlení „kam s nimi“ se rozhodli neortodoxně: medaile rozpustíme!

A pak to taky udělali…

Zlato lze samozřejmě roztavit, což by eliminovalo podobizny pro-nácky-kontroverzních Nobelistů, ale neeliminovalo by to problém existence zlata jako takového. K tavení zlata je navíc potřeba vyšších teplot, a celkově to není zrovna komorní záležitost. Chemie ovšem nabídla i alternativy.

Další možností bylo využiti směsi kyseliny dusičné a chlorovodíkové – čili slavné lučavky královské – jež jako jedna z mála žíravin zlato rozpouští. S její pomocí se mohlo podařit i zamaskovat existenci zlata jako takového!

Hevesy později vzpomínal, že všechno šlo zoufale pomalu a hrálo se doslova o minuty. Během nekonečného odpoledne se nakonec podařilo obě medaile přeměnit na komplexní ionty zlata krátce předtím, než do institutu vtrhli Němci. Při hledání kompromitujících materiálů naštěstí ignorovali baňku s jasně oranžovým roztokem, zastrčenou na jedné polici…

Niels Bohr prchl z Dánska v roce 1941, Hevesy jej následoval v roce 1943. To ale nebyl konec rozpuštěných Nobelovek!

Maďarský chemik se krátce po osvobození do Kodaně vrátil. V opuštěné laboratoři se mu pak podařilo najít pozapomenutou baňku s roztokem rozpuštěného zlata. Nobelovky (respektive jejich materiál) tedy stále ve své rozpuštěné formě „existovaly“ – a co více, chemie dovolovala odčinit alespoň tuto kapitolu druhé světové…

V lednu 1950 se chemik totiž odhodlal celý postup obrátit – a získal tak cenný kov zpět! Ten pak zaslal Královské švédské akademii, která z něj nechala odlít nové medaile pro postižené fyziky. Tím se završil jeden z mála šťastných – a mnoha neuvěřitelných – příběhů druhé světové války.

Konflikt měl samozřejmě i řadu méně pozitivních příběhů, na které bychom neměli zapomínat ani navzdory sympatickému finiši nobelovské story. Od role technologií (radar, atomovka) na bojiště, přes roli jiných oborů na zázemí (propaganda, chemické zbraně…) až po útěk mozků za oceán, konflikt navěky postihl i to, co dnes nazýváme evropskou vědou.

A byla by svinská smůla něco podobného někdy opakovat…

[Petr Zajíček, LL]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama