Lidé mají potřebu si válku mytologizovat, míní historik Jiří Hutečka

Konflikty jsou staré jako lidstvo samo – a docent Jiří Hutečka z Historického ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové se při jejich studiu věnuje zejména pozoruhodné tématice toho, jak poražené strany válek ospravedlňují vynaložené úsilí. Získával při tom zkušenosti i při studijním pobytu v USA v roce 2010 s Fulbrightovou komisí – máme tu tak další rozhovor naší série pokecu s českými fulbrightisty.

Co je pro vás jako historika největší výzvou při bádání? 

Aktuálně – čas, protože skloubit poctivý archivní výzkum s výukou a rodinou není úplně jednoduché.

Ještě aktuálněji – covid, který neustále hrozí uzavřením archivů a knihoven, nebo alespoň absurdním omezením jejich provozu; naštěstí pandemie měla i pozitivní efekt v přístupu řady institucí k digitalizaci fondů, ale materiálů je téměř nekonečné množství a půjde to pomalu.

Obecně – výzvou je vždy jak odložit u pramenů sebe sama „do šatny“, nepromítat do pramenů příliš své doby, svých zkušeností a svých postojů, a proniknout do toho jak myslí, co si myslí a proč si to myslí autoři studovaných materiálů.

Věnujete se mimo jiné roli českých (československých?) vojáků během první světové války. Obvykle se v tomto kontextu skloňují legionáři, jak se ale vnímali vojáci bojujících za Rakousko-Uhersko? 

Většinově českých, i když slovenští se spíše náhodou v mých vzorcích občas taky vyskytnou (přece jen, historicky nemají až do r. 1918 mnoho společného). Pokud myslíte, jak se oni sami vnímali, rozhodně ale nelze říct, že by se všichni hned zpočátku viděli v roli utlačovaných Čechů s cílem švejkovat nebo nejlépe dezertovat. To, že se někdo považoval byť i za uvědomělého a hrdého Čecha, se ještě v roce 1914 vesměs nijak nerozcházelo s pocitem loajality k rakouskému státu.

Stejně tak ale většinově nebyli kdovíjak nadšenými vojáky císaře pána. Většina chtěla prostě přežít a vyhledávali tomu odpovídající strategie – ať už byl jejich horizontem konec války nebo příští ráno, na něž se to nakonec obvykle smrsklo.

Obecně se viděli asi jako všichni ostatní, kteří zrovna nebyli legionáři nebo jiní dobrovolníci – jako lidé chycení soukolím dějin, jako lidé plnící svoji povinnost ke státu, ať již proto, že by se báli ji nesplnit, nebo prostě že ji plnili všichni ostatní kolem, nebo že věřili, že válka nebude trvat dlouho a oni se třeba vrátí s vavříny hrdinů. Většina to byla kombinace více faktorů, a hodně záleží, o které fázi války mluvíme – iluze roku 1914 se rozplynuly ještě během podzim a kruté zimy, načež je stále víc nahrazovala prostá povinnost, strach z trestu a nakonec i rostoucí deziluze a vztek na stát, který v očích mnohých ztrácel legitimitu. Což otevřelo cestu k přijetí alternativ, ať už národních, nebo radikálních…

Jaké bylo potom jejich vnímání po válce? 

V zásadě byli zapomenuti, a když už byli připomínáni, tak buďto jako oběti (to především onen čtvrt milion válečných invalidů), nebo v lepším případě jako de facto rozvraceči monarchie. I proto se stal tak populárním zkreslený obraz Švejka coby typického Čecha – viděli ho v něm Němci, Rakušané, a nakonec i sami Češi, i když Hašek ho tak vůbec nenapsal. A když už sami chtěli na svoji válečnou službu vzpomínat (jakože mnozí chtěli), museli se tomuto obrazu přizpůsobit a třeba při plukovních oslavách neustále připomínat, že svojí válečnou službou vlastně rozvracelo monarchii. I tak byli po většinu meziválečného období v očích státu podezřelí (ovšem méně než německy mluvící veteráni) a později se to části z nich začalo i zajídat a hlavně ve 30. letech se hlásili o své místo v národní paměti – to ale bylo pozdě. V období komunismu se pak jen jejich útlak jen změnil z národního na třídní, a jistého narovnání se jejich paměť dočkala až po roce 1990, kdy se ovšem pro změnu kyvadlo výkladu často zhouplo do opačného extrému a často se až přehnaně zdůrazňovala loajalita, věrnost a neproblematické rakouské vlastenectví.

Vytvořil jste také historiografii konfederačního generála Roberta E. Lee. Skoro mi to takto připadá, že jste zaujat tím, jak sebe vnímají – a jsou později vnímáni – bojovníci strany, která nějaký konflikt prohrála. Nebo jde o náhodu? 

Asi to není náhoda – u sebeinterpretace amerického Jihu po prohrané občanské válce jsem začínal a to mne přivedlo k poznání, že česká paměť válečných konfliktů je také plná mytologických obrazů a nejrůznějších kultů, Janem Žižkou počínaje a Mnichovem konče. Ale máte pravdu, na tom jak poražení musejí uchopit svůj osud a často se jim nakonec podaří urvat alespoň vítězství v zápasu o paměť, byť třeba jen na pár desetiletí či století, je cosi fascinujícího. A taky to člověku neustále připomíná, že historie je vlastně neustálou interpretací a odráží stejně tak minulý děj stejně jako současnost, v níž se o tom ději mluví.

Pojďme z historie válčení k historii vás osobně. Proč jste se zaměřil na studium historie? Co vás k tomu vedlo? 

To by bylo na dlouho a sám vlastně nevím, moje teorie je, že za to mohly všudypřítomné sovětské válečné filmy vysílané v televizi v 80. letech. Jisté ale je, že jakmile jsem se v šesti letech naučil číst, četl jsem si populární studie z vojenské historie. Asi jsem nebyl sám, ale mě to vlastně nikdy nepustilo, naopak se ten zájem prohluboval a přetavil v profesi. Vlastně nemám pocit, že bych kdy v životě chtěl dělat něco jiného – přece jen když ve školce kreslíte bitvu o Berlín, zanechá to na člověku následky. Na historii je navíc krásné, že je to tak trochu teorie všeho, protože veškerá minulost je historie, od Velkého třesku až po dnešní ráno; a to včetně toho jak chápeme pojmy „velký třesk“ a „dnešní ráno“.

Pokud se nepletu, působíte na UKH, ale vystudoval jste a žijete v Olomouci. Proč došlo na tento přesun, a jak s ním sžíváte?

V Olomouci jsem nejen studoval, ale narodil jsem se tam, takže je to spíš taková neschopnost opustit rodnou hanáckou hroudu. Je ale fakt, že jsem v Olomouci po studiích vlastně odborně nikdy nepůsobil, pouze externě – vždycky jsem někam dojížděl, nejprve do Brna a pak právě sem, do Hradce Králové. Na cestování si člověk zvykne, jakkoliv po dvaceti letech a hlavně s malými dětmi to pravda člověku občas leze na nervy…

Krom toho jste se svého času přesunul i na Fulbrightův pobyt v USA. Co jste tam zjistil stran studia historie vojenství? 

Na Fulbrightu jsem byl v roce 2010, půl roku na Boston University, a byla to úžasná zkušenost po všech směrem, zdaleka nejen odborná. Pravda, přečetl jsem celou knihovnu a v debatách s kolegy si rozvinul své přesvědčení, že válka je stejně jako událost kulturní a sociální kategorií, v níž hrají zásadní roli představy a očekávání, případně sociální role spojené se statusem, genderem, atd. Hlavně jsem ale znovu a pořádně vyhlédl ven z malého českého rybníčku a uvědomil si, že aby moje práce k něčemu byla a měla nějaký dopad, nemůže zůstat uzavřená v českém prostředí. A to se týká i studia místních „českých“ dějin. V USA jsem byl již předtím, mé pojetí historie válek silně ovlivnil například letní seminář na akademii ve West Pointu, ale Fulbright mi dal touhu i odvahu se, jak to říct, globalizovat. Do USA jsem se pak ještě jednou vrátil učit a tenhle pocit se pak ještě prodloužil, ale ta zkušenost z roku 2010 byla zásadní.

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá? 

Historie není jedna, není objektivní, není v ní jediná pravda o minulosti – můžeme samozřejmě poznat, co se událo, ale jakmile se ptáme proč, odpovědí bude nepočítaně. To nás ale nezbavuje povinnosti snažit se vše pochopit a vysvětlit už proto, že historie definuje současnost, dává jí smysl. Což je právě hezky vidět na tom, jak máme neustálou potřebu, vždy se k historii vztahovat a hledat v ní právě ten smysl, který od ní potřebujeme, znovu a znovu. A to je na ní to nejhezčí.

Textový rozhovor byl publikován původně na blogu Fulbrightovy komise. Video rozhovor s Jiřím Hutečkou najdete také v hodinové délce níže.

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama