Lidé mají v genech ukryté schopnosti vytvářet vlastní jed

TLDR: Velká část našeho genomu je neaktivní – a disponujeme tak geny pro ledajaké vylomeniny. Třeba i k tomu, abychom mohli produkovat jed jako hadi. Studie hír.

Na to vemte jed!

Zkuste se zamyslet – co je potřeba k tomu, abyste mohli někoho kousnutím otrávit? Ne, nemyslím to metaforicky („Hej, kousnul jsi mě do ruky, to je dost otrava!“), ale doslova. Podobně se totiž pár měsíců zpátky zamysleli i vědátoři, a na konci jejich úvahy bylo mimo jiné zjištění, že hypoteticky bychom téhož byli schopni i my, lidi! Tedy, pokud bychom „aktivovali“ geny, které asi úplně aktivovat nechceme.

Savci sami sdílejí celou řadu genů s jinými plazy. Obě dnešní verze těchto domén obratlovců totiž sdílejí společného předka. To hlavní, co pro jedovaté kousnutí potřebujete, jsou slinné žlázy. A pokud si vzpomenete na libovolnou reklamu na svůj oblíbený pokrm, všichni víme, že slinné žlázy lidé mají. Co máme v receptu na lidský jed dál? Moc toho není.

Slinné žlázy i jedové žlázy jsou totiž v zásadě podobné – jedové žlázy se ale odlišují přítomností některých proteinů, díky nimž namísto obyčejných slin dochází na sekreci jedu. Zkoumáním tisíců genů, které se podílejí na produkci a uvolňování jedu, pak vědátoři zjistili, jaké geny obsahují pro dané proteiny plány

A ukázalo se, že tytéž geny a fyzikální mechanismy se podílejí i na produkci slin z obyčejných slinných žláz, které se vyskytují u jiných druhů! Takže i my máme plány, jak produkovat jed!

Ne všechno potřebujeme

OK, ale takhle to zní, že jedové žlázy skoro máme – což zjevně není pravda, takže nám též zjevně cosi chybí. Sliny jsou velmi zředěná směs, která může být produkována ve velkém objemu. Naproti tomu jed je vysoce koncentrovaná směs různých toxinů.

Existence plánů totiž neznamená, že z nich tělo vždy staví. Daná studie naznačuje, že vývoj jedových žláz z evolučního hlediska vše sahá až k raným slinným žlázám a naznačuje to existenci vzdáleného společného předka pro různé druhy se slinnými žlázami. Ale naše tělo, ač geny disponuje, jed zjevně neprodukuje – dané geny nejsou „aktivní“ v tom smyslu, že by je tělo používalo.

RNA - DNA, neasi. Zdroj: Game of Thrones/HBO
RNA – DNA, neasi. Zdroj: Game of Thrones/HBO

Nakonec, někteří savci jedem disponují. Outloni umí kousnutím předat jed, ale má to háček. Jejich jedové žlázy jsou v podpaží. Outloni si tak pro podobný útok musejí otřít své pracičky v podpaží, aby žlázy aktivovali, a pak si jedem potírají zuby. Což není moc praktické. Taktéž ptakopysk produkuje jed, přičemž tenhle versatilní druh je náznakem toho, jak první savci asi vypadali.

Přítomnost genů pro jed samože není žádným překvapením. Lidé také disponují geny třeba pro žábry. To neznamená, že ony geny docházejí tzv. exprese (čili oné „aktivace“). Pokud půjdeme dostatečně daleko po ose evoluce, můžeme najít spoustu genů pro spoustu věcí, které dnes úplně nepotřebujeme, a naše tělo dané geny „neaktivuje“.

Ale evoluce je vrtošivá diva, co by se tedy muselo stát, aby podmínky nahrávaly tomu, že si lidé své jedové žlázy znovu vyvinou?

Jak to zapnout?

Především by bylo třeba evolučního tlaku, který lidi s jedovými žlázami zvýhodňuje. Nešlo by o proces, který by byl zrovna rychlý – evoluce kráčí tempem jednotlivých generací a typicky jsou i tak změny velice pomalé a velice postupné. V průběhu stovek či tisíců lidských generací by musely existovat takové podmínky, které zvýhodňují lidi, u kterých se náhodně „zapnuly“ nebo mutací vytvořily jedové geny.

Takoví jedinci by umírali méně, měli by větší šanci na potomstvo, a v průběhu desítek či stovek tisíců let (stále by muselo být stejné prostředí!) by začaly vznikat lidé s jedem jako svébytný druh vůči lidem bez jedu. „Mutantům“ by jed poskytl významnou výhodu v přežití.

Ptakopysku, to ti byla jednou párty... Zdroj: FOX, Freepik, Public Domain, vlastní
Ptakopysku, to ti byla jednou párty… Zdroj: FOX, Freepik, Public Domain, vlastní

Těžko si takové podmínky představit, v podstatě poslední stovky tisíc až miliony let jsou lidé spíše fyzicky průměrným predátorem, kterému pomáhá inteligence (nástroje) a kolektivní chování. Museli bychom tedy zrazu přijít o obojí, a navíc by se naším hlavním nástrojem pro přežití musel stát útok pomocí kousání. Zbytek této úvahy nechám pro autory a autorky avangardní fikce, protože ani mě nenapadá postapo scénář, ve kterém se pro tohlecto objeví nutnost. Tedy, krom jedné možnosti…

S pomocí genové editace bychom samože mohli již relativně brzy tvorbu jedových žláz zase jednoduše „zapnout“. Obešli bychom tak evoluci, těžko ovšem říct, zdali by nám to bylo k něčemu lepšímu než frajeření na párty.

Na své „tiché“ geny si nicméně můžete vzpomenout pokaždé, když se někomu začnou plašit kladiva kvůli GMO bramborám. Genetika je značně chaotická, různé geny mohou být přítomné, ale nemusí dojít na jejich expresi, a žádný druh nemá geny potřebné jenom pro sebe sama (ledaže ho vytvoříme v labině). Metaforické plivání jedu vůči ignorantům o tom, jak geny fungují, si ale nechám zase na příště.

[Ladislav Loukota, Jan Kollár]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama