Hudba rozvíjí všeobecné schopnosti, říká Bojana Kljunić

Začínala jako hudebnice, dnes však Bojana Kljunić vede Fakultní základní uměleckou školu Stodůlky, první svého druhu – přičemž ji také založila. Proč má hudební vzdělávání smysl, a jak na nápad na Stodůlky došla během svého výjezdu skrze Fulbright-Masarykovo stípko? Na to všecko se dnes podíváme!

Občas se říká „co Čech, to muzikant“ – jak se na takové tvrzení jako odbornice přes hudební vzdělávání díváte? 

Toto rčení má své opodstatnění právě v oblasti hudebního vzdělávání. V České republice má hudební a umělecké vzdělávání dlouholetou tradici, stalo se součástí každodenního života. Jeho kořeny sahají až do 18 století, kdy v roce 1780 vznikla první městská hudební škola v Českém Krumlově. Zdejší systém základních uměleckých škol je jedinečný, nenahraditelný a naprosto unikátní v celosvětovém kontextu. Takto vypracovaná síť základních uměleckých škol neexistuje nikde na světě.

Specifické a velmi užitečné také je, že v rámci základního uměleckého vzdělávání nabízí od druhé poloviny 20 století vedle hudby i výtvarné, taneční a literárně dramatické obory. Žádný zahraniční systém základního uměleckého vzdělávání nedosáhl takové míry ekonomické, organizační, odborné, pedagogické i umělecké propracovanosti. Troufám si říci, že takto dokonale vypracovaný systému hudebního vzdělávání, dal právě základ pro vznik tolika významných jmen české hudební kultury v průběhu dějin a všech slohových období, kteří svojí osobností a hudební tvorbou měli vliv na oblast vážné hudby v celosvětovém měřítku. Z čehož samozřejmě pramení zmíněné rčení.

V čem vidíte význam hudebního vzdělávání? Pokud třeba já sám nechci být muzikant, k čemu mi hudební vzdělávání je? 

Hudební vzdělání kromě rozvoje specifických schopností, neboť hra na jakýkoli hudební nástroj specifickou schopností jednoznačně je, má též obrovský vliv na rozvoj dalších všeobecných schopností. Při hře na hudební nástroj mozek musí současně synchronizovat práci hned několik svých center, jako je například práce a koordinace končetin, aktivace sluchového aparátu, souběžně probíhající emoční prožitek, aktivace nejrůznějších kognitivních schopností a procesu zpracování informací atd.

Musíme si uvědomit, že hudební umění je systém, podobně jako cizí jazyk, který se musíme naučit, a který nás učí myslet. Kromě toho dítě získá pracovní návyky. Vždyť musí denně cvičit, systematicky a cílevědomě pracovat, což jsou velice cenné návyky bezu ohledu na to, zda se hudbou budete zabývat na profesionální úrovni či nikoli. Navíc pravidelné vystupování na koncertech, s tím je spojena i určitá kultura oblékání, kterou je také užitečné si osvojit.

Poskytuje tak kompletní povědomí o kultuře. Připravuje tak budoucí a zasvěcené návštěvníky oper, divadel, filharmonií nebo baletu.

Jako fulbrightistka jste působila i v USA. Co se může český systém hudebního vzdělávání přiučit od systému ve Spojených státech? 

V USA mají skvělé školy, ale neexistuje tam síť základních uměleckých škol ani obdoba našich konzervatoří a pedagogických fakult, které by vzdělávaly budoucí hudební pedagogy. Na některých základních školách se hudební výchova vůbec neučí, řada dětí tak s hudebním vzděláním vůbec nepřijde do styku. Američané mají velmi rádi sport a často jeho výuku preferují právě na úkor výuky hudby. Vždy záleží na finančních možnostech školy a vůli ředitele, jestli hudbu neboli arts do vzdělávacího programu prosadí. Pokud se to ale povede, pak jde o výuku velmi kvalitní a odlišnou od té, jakou známe z českých škol.

Tamní učitelé hudební výchovy jsou velmi kvalitní, mívají stejné univerzitní vzdělání jako špičkoví profesionální hudebníci. Mimo jiné musejí zvládat hru na všechny běžné hudební nástroje, což je obdivuhodné. Žáci hrají ve školních orchestrech, to má ve Spojených státech velkou tradici a je to také důvod, proč má tato země takové množství orchestrů. Není to tedy tak, že by jen zpívali a učili se základy hudební nauky a dějin hudby, jako jsme tomu zvyklí na našich základních školách a středních školách. Teprve pokud se v takto organizované výuce hudební výchovy objeví talentovaný žák, pak soukromého učitele hry na hudební nástroj často doporučí právě učitel hudby na základní škole, který dokáže v dětech talent rozpoznat.

Dále se žáci mohou také zdělávat na takzvaných prep schools, což je vlastně obdoba našich ZUŠ a konzervatoří. Na jedné z nich, prestižní The Julliard School a její Pre College Division, jsem během své stáže dělala výzkum a mohu potvrdit, že úroveň je tam vysoká a probojovat se na tuto školu je velmi těžké. Z bývalých studentů se stávají významní donátoři, na svou školu bývají celoživotně hrdí. Zhruba polovina absolventů následně pokračuje ve studiu hudby i na vysoké škole a volí mezi dráhou umělce a hudebního pedagoga.

Systémem hudebního vzdělávání v USA se rozhodně můžeme inspirovat, a některé vybrané jeho prvky jemně aplikovat do zdejšího systému. Nelze však jednoznačně říct, co bychom měli jednoznačně převzít, neboť oba dva hudebně vzdělávací systémy vznikali na úplně odlišných historických základech, navíc s velice rozdílnou délkou své tradice.

Na jakém typu Fulbrightova stipendia jste byl a co vám dal zahraniční pobyt?

Byla jsem vyslána, jako Fullbright-Masarykovy stipendistka do státu New York. Byla to samozřejmě obrovská jak odborná, tak osobní zkušenost, ze které člověk následně čerpá dlouhá léta. V rámci svých studijních i pracovních let jsem se získala již několik významných stipendii, a mohla jsem se díky tomu seznámit s mnohými hudebně vzdělávacími systémy jako například, Itálie, Rusko, Belgie, Německo atd. Ale Fulbrightův stipendijní program je opravdu tím nejprestižnějším a korunoval mé dosavadní zahraniční aktivity. Je to celosvětově uznávaný studijní program, který všichni znají a velice ctí v akademickém prostředí, což jednoznačně pak má příznivý dopad na vaše další působení a kariéru. Hlavním přínosem konkrétně Fulbrightova studijního programu byl v první řadě možnost srovnání dvou hudebně vzdělávacích systémů ve dvou odlišných kulturních zázemích. Uvítala jsem možnost navštívit a udělat kontakty na nejprestižnějších univerzitách a hudebních fakultách ve státě New York, které udržuji dodnes.

Měla jsem tak možnost se seznámit s odlišnými systémy přípravy budoucích učitelů hudby, jakož i vidět v živé praxi práci jejich pedagogů na základním a středním stupni vzdělávání. Což pro mě byla neuvěřitelná zkušenost, neboť jsem mnohé ze získaných poznatků a informací mohla aplikovat jak v práci ředitelky na naší ZUŠ, tak v práci odborného asistenta na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze při přípravě naších studentů v rámci výuky předmětů pedagogika a psychologie. Například po vzoru na Pre-College Division při prestižní hudební akademii Juilliard v New Yorku, jsem v roce 2015 z naší základní umělecké škole ve Stodůlkách udělala první Fakultní základní uměleckou školu Akademie múzických umění v České republice.

Samozřejmě osobně mi tato zkušenost dala mnohem větší rozhled, zlepšila komunikační schopnosti, umožnila setkat se s lidmi, se kterými bych se jinak neměla možnost setkat. Dále jsem si najednou uvědomila hodnoty, které jsou pro mě osobně a v práci zásadní. V neposlední řadě, jsem si také uvědomila, že je kvalita a standard života, který máme tady u nás ve střední Evropě, velice na vysoké úrovni. 

Asi se nedá nezmínit, že původně jste v Česku nepůsobila, protože jste sem přišla s matkou na počátku 90. let kvůli jugoslávské občanské válce. Jak taková změna formovala váš pohled na svět? 

Zásadním způsobem! Hodnotový systém se mi velice změnil, a to velice rychle a radikálním způsobem. Začala jsem najednou vnímat, co je pro můj další život podstatné, a co nikoli. Začala jsem se více spoléhat se sama na sebe. Zesílil mi cit pro intuici a začala jsem vnímat společenské poměry, její řád a uspořádání, daleko zásadnějším způsobem.

Tato situace, do které jsem bezděčně spolu se svojí rodinou byla vržena, mě přiměla objevit některé své skryté schopnosti, rozvinout komunikační a interpersonální dovednosti. Přinutilo mě to začít se rychle orientovat v cizím prostředí a v jiné kultuře, i když musím konstatovat, že občasné států bývalé Jugoslávie vždy historicky měli, a stále mají velice blízko k občanům tehdejšího Československa, a dnes České republiky.

Proč jste se vydala právě vstříc hudbě a pedagogice? Zvažovala jste i jinou dráhu? 

Nikdy. Měla jsem to daný! Začala jsem hrát na klavír ve svých pěti letech. Když víte, že to tak má být, nebylo nad čím přemýšlet. A hlavně hudbu a umění obecně jsem vždy vnímala jako hlavní prostředek k vyjádření sama sebe.

Proč jste zůstala v České republice? Měli jste přece nabídky i pro přesunutí dále na západ…

Ano, moje matka zvažovala emigrovat dál do Německa nebo dokonce Kanady. Musím přiznat důvod proč tak neudělala, jsem byla já, neboť jsem to odmítala s vědomím, že velice těžko někde jinde se mi dostane tak kvalitního vzdělání, které Český stát volně zpřístupnil všem občanům bývalé Jugoslávie.

Navíc, zde jsme byli bráni jako plnohodnotní spoluobčané, nikdy jsem se necítila jako uprchlík, a byla nám tak umožněna plná integrace do České společnosti. Myslím, že zrovna můj příklad je toho důkazem.

Vedete také uměleckou školu. Jak se zrovna vyúce „vašich“ oborů dařilo (a stále daří) během pandemie?

Ano již dvanáctým rokem vedu výše zmíněnou Fakultní základní uměleckou školu HAMU v Praze a musím s velikým potěšením konstatovat, že zájem o umělecké vzdělávání neustál, ba naopak se zdvojnásobil. Na letošní přijímací talentové zkoušky se hlásilo 300 dětí, a mohli jsme přijmout pouze 99 z nich.

Navzdory online způsobu výuky, rodiče našich žáků pochopili, že právě hra na hudební nástroj, nebo online výuka výtvarného oboru v době lockdown-u, představovala pro jejich děti v těžké době smysluplnou činnost, která v nich šlechtila příjemné pocity, navzdory tomu, že byly nucené být zavřené doma. 

Co významného by mělo zaznít o vašem oboru, ale obvykle nezaznívá? 

Bohužel v dnešní době v oborech uměleckých – podobné je to i oborech  humanitních – je jejich význam pro harmonický rozvoj osobnosti mladého člověka, potažmo celé společnosti, zastíněn  hlavně obory technickými. Podle současných společenských poměrů a měřítek úspěšnosti v ní, dnes absolutně zapomínáme na hodnotu estetické výchovy.

Například u předmětu hudební výchovy na základních a středních školách, který dnes ve veliké míře ztratil své postavení a význam, zaznívají hlasy, aby byl dokonce tento předmět na tomto typu škol úplně zrušen. Zapomínáme přitom na fakt, že zrovna předmět hudební výchovy rozvíjí u žáků a studentů široce kulturní zkušenost a vzdělanostní zasvěcenost. Žák se totiž stává „konzumentem” kulturních a uměleckých děl dané kultury, do níž se narodil a v níž byl vychováván a vzděláván.

Je pod stálým vlivem určitých archetypů cítění a vědění, prožívání a chování, jež odpovídají dané kultuře: jde především o ustálené návyky a modely pojetí času, relativně stabilizované množiny asociací, hodnotová měřítka – tento souhrn pak ovlivňuje i prosté zvyklosti (vzorce kulturního chování) a kulturně společenské konvence. Proto má umělecká a hudební výchova, vedle všeobecného a odborného vzdělání, tak velký význam.

Video verzi rozhovoru najdete také níže:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Reklama