Kritické myšlení je v době korony stále významnější

TLDR: Dezinformace a mýty o vakcíně proti koronaraviru vládnou internetu. Jak je rozpoznat a jak s nimi lze bojovat? Více také zde, studie zde

Bez kritického myšlení to nejde

Ráno do sebe hodíte kafe, oblečete se, odpotácíte se do koupelny a potom rychle mrknete na dnešní zprávy: Koronavirus opět sílí, má být slunečno a na Kladně někdo srazil důchodkyni a od nehody ujel. Vyhodnotíte, že ve vašem věku je statisticky opravdu mizivá šance, že by vás korona skolila, zlehka proto vykročíte ze dveří. Informace o přejeté paní vás sice rozhodila, ale třeba jen zvážit možnost, že by mohlo něco srazit vás, vám přijde zbytečné. Při nástupu do tramvaje se ještě musíte pochválit, jak dobře vám to kriticky myslí – Systém 1 a Systém 2 kooperují jako nikdy, kognitivní zkreslení si dneska neškrtnou.

Dokáže ale člověk sám zhodnotit, jestli myslí kriticky a jedná racionálně? Nebo úsudek zůstává přes všechnu snahu zkreslený? A co přesně to kritické myšlení vlastně znamená?

Bez kritického myšlení se v dnešní rychlé a informačně nabité době neobejdeme. Pomáhá nám vyhodnotit vjemy, s kterými se setkáme. Někdy reagujeme na základě našich předchozích zkušeností automaticky – třeba když přecházíme přechod na zelenou, nestojíme a nepřemýšlíme, co přesně barva znamená, maximálně se pro jistotu ještě rozhlédneme a jdeme. Pokud ovšem čtete něco nového, třeba článek o koronaviru, tyto informace musíte vědomě, a tedy i pracně a pomalu vyhodnotit. Jinými slovy kriticky přemýšlíte a analyzujete.

Jakmile vás ale něco naštve, nebo naopak rozradostní, racio jde stranou. Pokud existuje způsob, jak kritické myšlení oslabit, jsou to právě emoce. Když se v nás všechno bouří, jsme náchylnější ke kognitivním zkreslením, tedy chybám v myšlenkových procesech. Proč je to nebezpečné? V takových případech věříme jen informacím, které potvrzují už námi vytvořený názor, nedokážeme tak pochopit druhou stranu. Častým případem zkreslení je takzvaný Dunning-Krugerův efekt, kdy je člověk přesvědčený o své pravdě v tématu, o němž příliš neví. V současnosti to krásně ilustruje téma očkování proti koronaviru, kdy v části společnosti převládá nedůvěra v odborníky.  

Zdroj: University of Michigan, vlastní
Jo a ten počítač fakt existuje! Zdroj: University of Michigan, vlastní

Jak rozpoznat dezinformace

Očkování je předmětem dezinformací již roky. Šířící se mýty způsobují vážné problémy, především klesající proočkovanost, v jejímž důsledku se začínají znovu šířit nemoci, o kterých jsme si už mohli myslet, že jsou téměř vymýceny. Dezinformace týkající se koronaviru a očkování proti němu na tuto problematiku jen opět poukazují. Jsou dnes totiž (nejen) na internetu a sociálních sítích téměř denním chlebem.

Odlišit dezinformace od ověřených faktů není vždy jednoduché. Nejedná se totiž pokaždé přímo o lži, často jde o tvrzení, která obsahují určitou část pravdy, a problémem je chybná interpretace nebo vytržení z kontextu, a to nemusí být snadné na první pohled rozeznat. Nějaká vodítka k jejich rozpoznání ale existují.

Jak již bylo naznačeno, mýty a dezinformace často útočí na naše emoce. Vyvolávají nepřiměřený strach, obavy či hněv a za každou cenu se snaží hledat nějakého viníka či nepřítele. V případě očkování se tedy může jednat o srdcervoucí obrázky a příběhy dětí, jejichž zdroj už ani nejsme schopni dohledat, argumentaci jednotlivými případy, které nejsou vypovídající statisticky, a tedy se může jednat o naprosté výjimky, nebo třeba zneužívání vlasteneckých tendencí.

Důležité je zamyslet se, odkud informaci čerpáme. Pozor na křiklavé titulky, které někdy ani neodpovídají obsahu článku, přílišnou snahu zaujmout velkým či zvýrazněným písmem nebo na nadměrné používání emotikon. To vše naznačuje nespolehlivost zdroje

Chybí nám také důvěra v odborníky a autority. Pokud se shodne více odborníků skutečně kvalifikovaných v příslušné oblasti (v našem případě například virologové, epidemiologové, lékaři z infekčních oddělení), měli bychom na ně dát více než na někoho, kdo si přečetl pár článků na internetu a působí, že celou situaci pochopil a má pro ni jednoduché závěry i řešení. Tak vypadá již zmíněný Dunning-Krugerův efekt. Jedním z principů kritického myšlení je připustit, že nikdy nemusíme mít stoprocentní pravdu, a být ochotni své přesvědčení změnit například v kontextu nových informací.

Tak máte ty zdroje? Ne, nemyslím Zem a vek! Zdroj: Česká televize, 20th Century Fox, vlastní
Tak máte ty zdroje? Ne, nemyslím Zem a vek! Zdroj: Česká televize, 20th Century Fox, vlastní

Co říkají studie?

„Kdo mi tu má co říkat, že se můžu plést? Co když se plete on!?“ možná si někteří říkáte. Inu, je samozřejmě pravda, že kritické myšlení je třeba páchat i sám na sobě. Já za sebe klidně přiznám, že před rokem na počátku epidemie jsem také mnohdy sáhl po přirovnání k chřipce, které dnes vnímám jako nesprávné. Plést se můžeme všichni. Problém je, že náš primitivní opičí mozeček se nevyvinul k důvěře v objektivní fakta, ale příběhy kamarádů.

Svědčí o tom i nedávná studie týmu Emily Kubin, podle které je snaha přesvědčit opozici pomocí fakt zbytečná. Lidé se začínají stále více dělit na dvě skupiny, které jakoby žily v jiných realitách – jenže pořád v reálu žijí v realitě jenom jedné. A ačkoliv situace svádí opozici prostě pourážet, k ničemu to nevede. Jenže ani argumentace často k ničemu nevede. Pokud někdo nevěří na existenci virů, anebo má za to, že všichni odborníci na světě jsou podplacení (včetně téhle stránky, žejo), tak je jakékoliv demonstrování faktů pomocí studií na dvě věci. Navíc studie můžou tvrdit různé věci a interpretace dat je taky svízelná…

Aby to bylo ještě horší, studie Kubin vlastně nihilisticky doporučuje se na argumentaci fakty vyprdnout. Co prý funguje, je jenom používání anekdotické (vlastní) zkušenosti v argumentaci. Ve chvíli, kdy ale obě strany sporu začnou používat jenom osobní zkušenost, i když se kope za „vám sympatickou stranu“, je to cesta do pekel. Korona neexistuje, mě na ni nikdo neumřel. Autonehody neexistují, já žádnou nikdy nezažil…

V reálu se prostě musíme shodnout alespoň na nějaké podobě základních objektivních pravd. A k tomu musíme všichni kriticky smýšlet nejenom o zdrojích, ale i o sobě. Právě to nás přece odděluje od zbytku zvířat (plus taky to, že si moc často nečistíme anus svým vlastním jazykem).

Zdroj: Česká televize, vlastní
Tenhle meme vznikl mimochodem v době, kdy mnozí z korony vinily 5G věže. Pamatujete se na to ještě? Zdroj: Česká televize, vlastní

Co s tím dál?

Rozpoznání dezinformace je jedna věc. Druhá věc je zabývat se tím, jak proti dezinformacím aktivně bojovat

Minimum, které můžeme udělat, je dezinformace dál nešířit. To znamená třeba zbytečně nekomentovat a nesdílet články nebo příspěvky na sociálních sítích, které je obsahují. Docílíme tím jen toho, že příspěvek bude mít větší dosah a dezinformace se tak dostane k více lidem. A šance, že se nám v hádce v komentářích na Facebooku podaří někoho přesvědčit moc velká není. Obecně je dobré snažit se mýty vyvracet, ale je zkrátka potřeba zvážit, kdy to má smysl a kdy je to plýtvání energií a časem. 

Pokud chceme nějaký konkrétní mýtus vyvrátit, většinou je dobré ho neopakovat, případně ho zopakovat pouze jednou, pokud je to nutné. Přestože to není tak časté, jak se dříve myslelo, hrozí, že i přes snahu o jeho vyvrácení, se naopak o to více v posluchačově mysli usadí, čím vícekrát ho uslyší. Doporučuje se tedy naopak zaměřit svůj projev na vysvětlení skutečného stavu a na pravdivé a faktické informace. Když už dezinformace musí být zmiíněna, je třeba před i po jejím zaznění jasně zopakovat, že se jedná o nepravdu a také srozumitelně vysvětlit, proč je dané tvrzení nesprávné. U nás se vyvracením mýtů ve zdravotnictví (a především mýtů o vakcínách) zabývá i studentský projekt Medici PRO Očkování

Zdroj: Medici pro očkování
Zdroj: Medici pro očkování

Žijeme ve společnosti a v době, kdy se s dezinformacemi můžeme setkávat skutečně denně. Rozhodně by byla namístě systémová změna na školách, kde by se děti a mladí lidé běžně měli učit o kritickém myšlení a o dezinformacích, se kterými se mohou setkávat například na sociálních sítích, kde tráví tolik svého času. 

Naštěstí tu jsou projekty jako například Fak(e)ticky. Formou workshopů pro školy, ale také neméně důležitých školení pro firmy nebo debat pro veřejnost, se s tímto společenským problémem snaží bojovat a informovat lidi o kritickém myšlení. Pokud se chcete dozvědět víc, můžete 18. února sledovat online debatu právě na téma dezinformací kolem očkování.

Další literatura:

KAHNEMAN, Daniel. Myšlení: rychlé a pomalé. V Brně: Jan Melvil, 2012. Pod povrchem. ISBN 978-80-87270-42-4.

Lewandowsky, S., Cook, J., Ecker, U. K. H., Albarracín, D., Amazeen, M. A., Kendeou, P., Lombardi, D., Newman, E. J., Pennycook, G., Porter, E. Rand, D. G., Rapp, D. N., Reifler, J., Roozenbeek, J., Schmid, P., Seifert, C. M., Sinatra, G. M., Swire-Thompson, B., van der Linden, S., Vraga, E. K., Wood, T. J., Zaragoza, M. S. (2020). The Debunking Handbook 2020. Available at https://sks.to/db2020.  DOI:10.17910/b7.1182

[Barbora Cypriánová, Přemysl Danda, Hana Vincourová, Ladislav Loukota]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama