TLDR: Nová zjištění sondy OSIRIS-REx naznačují velké věci o procesech vznikání Sluneční soustavy. Zdá se, že i velmi malé objekty by možná mohly být po určitou část existence disponovat tekutou vodou. Ale zatím je to daleko od jistého. Studie tuna.

Ticho před přistáním

Jenom dny nás dělí od okamžiku, kdy se sonda OSIRIS-REx dotkne povrchu asteroidu Bennu, aby zde odebrala vzorky regolitu! A NASA se při té příležitosti zjevně zahřívá na vědecko-popularizačním poli. Shrnula totiž nejenom to známé o tomto objektu, ale pochlubila se rovněž novinkou o tom, že na Bennu nejspíše „tekla voda“.

Uvozovky jsou v tomto případě na místě, protože i když nejde o lež, pod tekoucí vodou si nejspíše většina z nás představí aspoň nějaký ten potok. Bennu však má tak titěrnou gravitaci, že si tu cosi podobného nelze představit z celé plejády důvodů – bez atmosféry by voda velmi rychle zmrzla, navíc by unikala do volného prostoru…

Pomineme-li tedy, že vlastně není jasné, jak by se tu tekoucí voda vůbec mohla zformovat. Představit si každopádně na Bennu potok, jaksi odporuje zdravému, selskému rozumu kosmického věku.

Ačkoliv se stále více zdá, že voda je v kosmu čímsi relativně běžným, Bennu je mnohem prťavější než byť jen Pluto. Co tedy přítomnost vody znamená?

Samá voda

Vědátoři z NASA na stopu vody došli z přítomnosti karbonátových (uhličitanových) žil (CO₃^2-) na povrchu objektu. Z pohlednic, které nám OSIRIS-REx posílá, se zdá, že tento materiál je přítomný na řadě balvanech na povrchu Bennu. Vtip je v tom, že karbonát často vzniká z hydrotermálních systémů obsahujících vodu a oxid uhličitý!

Pokud jde skutečně o karbonát (což snad více řeknou ty vzorky), naznačovalo by to, že materiál mohl vzniknout na čemsi, co mohlo disponovat po tisíce až miliony let – než to celé vyprchalo – vodním komponentem v kilometrových škálách.

Teď ale přichází malý háček – nevíme zcela jistě, jestli oním objektem, kde vznikaly karbonátové žíly v šutrácích, byl dnešní Bennu. Tenhle asteroid totiž vznikl až z materiálu odštěpeného z většího mateřského tělesa. Nejspíše po nějaké srážce. Je možné, že ono mateřské těleso bylo obrovské, ale také že šlo o relativně malý asteroid.

Na velké planetě si už (když se kouknu doleva a doprava) jaksi velký hydrotermální systém představit umíme. Přesto nelze ani vyloučit geologicky poměrně krátkou existenci (ty tisíce až miliony let) podobného systému i na relativně malém asteroidu. Následující podtitulek berte napůl jako fantazii, přesto si ji nemůžu nechat pro sebe…

Pohádka o vodním počátku

O přítomnosti molekul vody „zakletých“ do hornin víme i z příbuzných chondritů, čili kamenných meteoritů, kterým se přezvídá „kosmický sediment“. Jde totiž o prapůvodní materiál z počátku Sluneční soustavy. A, jak jsme si povídali nedávno, voda možná byla minimálně v případě Pluta, ale snad i jiných objektů vlastně průvodním jevem při zahřívání a zahušťování kosmických objektů během formování Sluneční soustavy.

Dnes například tušíme, že také Měsíc měl po omezenou dobu atmosféru a možná také přinejmenším vodní vlhkost. U některých malých objektů by tato voda mohla vyprchat rychleji, u jiných by mohla pobýt déle. Faktorů může být ale samozřejmě daleko více.

Třeba právě v případě Měsíce zřejmě došlo na zformování až po srážce prehistorické Země a jiného velkého planetoidu, takže na zahušťování z prapůvodní hmoty Sluneční soustavy by tu nedošlo. U těles jiných, kterým se takové kataklyzma vyhnulo, může být podpovrchová voda naopak stále přítomná. A někde, nějak mohlo dojít i na tak exotický jev jako přítomnost tekuté vody na povrchu…

Radši opakuju znova: poslední tři odstavce a půl berte samozřejmě jenom jako vzrušující hypotézu, která stojí a padá na tom, jestli je karbonát na Bennu skutečně karbonátem. Vzhledem k tomu, kolik dnes ale známe kandidátů na podpovrchová moře a jezera, vypadá taková hypotéza jako docela lákavé řešení. V případě Bennu by to znamenalo, že relativně krátce po svém zformování mohl být ještě teplý a vlhký, a voda unikající z materiálů tak mohla krátce volně brouzdat povrchem, než utekla do tenat kosmu.

A podobně tomu mohlo být i u jiných těles v celé soustavě. Jenom někde ta voda neutekla…

Some sizes on a chart to put to scale @OSIRISREx & asteroid #Bennu with some earthling references #ToBennuAndBack pic.twitter.com/MqZQcAUzt4

— Massimo (@Rainmaker1973) September 7, 2016

Zahřívací kolo

NASA krom této vodní šokanterie rovněž připomněla i jiné nejlepší hity Bennu, třeba přítomnost jakés takés aktivnější geologie v podobě „výtrysků“ kamenů praskajících zřejmě vlivem změn tepla. Rovněž se ukázalo, že regolit na povrchu vybraného regionu Bennu je „čerstvý“. To znamená, že je produktem nějakého (opět geologicky) nedávného dopadu.

S tím se pojí další část informací, které nám vzorky z OSIRIS-REx můžou přinést – totiž zjištění, jak se mění charakter asteroidů poletujících vesmírem v průběhu času. Pokud – možná, s přivřením všem otvorů a počkáním na vzorky – může existovat šance na vlhké zrození i malých objektů, nemusí to nutně rovněž znamenat, že od vychladnutí jsou podobné objekty stále stejné.

Nejrůznější „kosmické počasí“ počasí může skrze záření ovlivňovat charakter hornin i na delší časové škále. Ale jak přesně se tomu děje, a jaký to má či nemá vliv, to zatím nevíme.

Řadu různých hypotéz však rozhodně tušíme, přičemž o to více vzrušující bude, až si OSIRIS-REx konečně plácne s Bennu a doveze nám kousek tohoto kosmického kamene zpátky na Zemi!

[Ladislav Loukota, PB]

O vodě a sluneční soustavě taky víc v neotřele blbě natočeném videu tuna.

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je [email protected]