Vitamin C by mohl léčit vzácný druh rakoviny, zjistili Češi

TLDR verze: Vitamin C, běžně antioxidant, by mohl ničit nádorové buňky oxidačním stresem. S novou metodou přišli Češi v centru Biocev u Prahy. Studie tu.

Češi vs. vzácné typy rakovin

Laboratorní pokusy naznačují, že velmi specifické užití vitaminu C, běžně antioxidantu, by paradoxně u konkrétních nádorových buněk mohlo mít ničivé účinky vlivem oxidačního stresu. Tedy ony buňky zabít. Studie, která vznikla v Česku, je zatím pouze in vitro demonstrací. Náznaků využití Céčka v onkologii je ale v poslední době víc.

Ale pojďme postupně. Dostat rakovinu je na houby, na tom se snad univerzálně shodneme. Ale nes*alo by vás to, kdyby vám vaše rakovina (kromě standardního rakovinování) způsobovala i vysoký tlak, zvýšenou tepovou frekvenci a pocení? A kvůli tomu, že je to vzácný typ, to s léčbou nevypadalo až tak žhavě?

Mít feochromocytom a paragangliomy prostě naštve. Máme sice k dispozici univerzální chemoterapeutika, která na ně zabírají, ale je to spíš jako zatloukat kladívkem šroubek. Jde to blbě, a není to ten správný nástroj.

A právě o ty správné nástroje při léčbě rakoviny (přesněji víc jak 100 různých druhů rakoviny, které mají navíc řady dalších poddruhů…) jde. Klasik praví, že zabít nádorové buňky není obtížné – to svede i brokovnice. Fígl je ale v tom zabít nádorové buňky, a zabít co nejméně těch zdravých

Naštěstí to vypadá, že feochromocytomům a paragangliomům vědci přicházejí na kloub. Jejich metabolické zvláštnůstky chce využít k léčbě i mezinárodní tým vědců s Čechy na palubě pod vedením Karla Pacáka a za spolupráce s centrem Biocev. 

Zdroj: Joe Rogan/Instagram, vlastní

Fingované dušení

Feochromocytomy a paragangliomy vznikají z chromafinních buněk. Že je to s nimi složité, naznačuje už jenom výslovnost těchto slovíček! Tyto buňky každopádně najdeme ve žlázách produkujících adrenalin a další hormony. Normálně tak musí tyto buňky pečlivě monitorovat, co se v těle děje, a reagovat adekvátně – právě třeba zvýšením tepové frekvence při strachu. Feo-něco a para-něco nádory stejných regionů těla na to pak ale samozřejmě  pečou.

Metabolicky se tyto nádory ovšem chovají velmi zajímavě, a to by mohlo být nástrojem k jejich porážce. Často totiž mají mutace v genu sukcinát dehydrogenázy, klíčového enzymu buněčného dýchání. Vyřazením tohoto genu z provozu nádory v zásadě “předstírají, že se dusí”

Tím spustí kaskádu reakcí, která vede k tomu, že se nádoru okolní buňky snaží dokonce pomoci! Například lepším prokrvením!

To však není vše, co tato mutace způsobuje, a pomáhat nádorům není asi ani úplně žádoucí. Další kaskádou, které svou “dusící se” eskapádou nádor spouští, je ale abnormální metabolismus železa, který způsobuje zvýšený výskyt kyslíkových radikálů. To vykompenzovává buňka dalšími změnami metabolismu, který buňku “vybičuje” k vyšší produkci látek, které potřebuje pro další dělení. A lepšímu přežití.

Zní to asi složitě, ale pomalu se dostáváme k vyřešení zápletky toho, jak tyhle srandy obrátit proti nádorům!

File:Gray1120-adrenal glands.png
Feo-něco a para-něco nádory najdete (či spíše doufám, že nenajdete) zde. Zdroj: Roxbury-de/Anatomy of the Human Body/Wikipedia/CC BY

Radikální poškození

Mutací sukcinát dehydrogenázy se sice nádor nevyhnutelně sám “střelí do nohy”, aby byl, obrazně řečeno, rychlejší na vozíčku. Nebezpečně zvýšená koncentraci kyslíkových radikálů se však dá snadno obrátit proti němu samotnému. A to – překvapivě – antioxidanty!

Možná jste slyšeli, že kyslík potřebujeme k životu, ale zároveň platí, že kyslík nás pomalu zabíjí. Kyslíkové radikály poškozují všechny buňky bez rozdílu, a tak jsou za normálních okolností udržovány na co nejnižší koncentraci v buňkách pomocí glutathionu.

Nádorové buňky ale tím, že dysregulují železo, možnosti glutathionu napínají až na nejzazší možnou hranici. Jakákoliv změna v jejich vytíženosti by měla pro buňku fatální důsledky.

To by byla ale smůla, kdyby všechny glutathiony musely najednou zpracovávat něco jiného, řekněme takový jinak neškodný vitamin C

Zdroj: TheDiamonx/Public Domain

Vitamín Cé to the rescue

Vitamin C se chová jako antioxidant, tedy za normálních okolností volné radikály vychytává. Funguje jak mimo buňky, tak uvnitř nich. Jeho nedostatek pocítíte, jeho přebytek moc často ne, protože je rozpustný ve vodě a vylučuje se močí. (Ale možné to je.)

A tady je ten chyták: Přes membránu buněk se vitamin C může přepravovat pouze ve své oxidované formě. Jakmile se dostane dovnitř, musí být první převedený zpátky, aby mohl zase fungovat jako antioxidant. A nepomáhá mu v tom nikdo jiný, než glutathion.

Vysoké koncentrace vitaminu C tedy paradoxně vyřadí z provozu schopnost buňky odolávat oxidačnímu stresu. Kyslíkové radikály se zakousnou do buněčných membrán, proteinů a struktur. Nakonec se nádorová buňka poroučí buď dobrovolně ve ferroptóze, nebo nedobrovolně v nekróze.

A právě tohle by mohlo znamenat, že vitamin C funguje selektivně jenom na nádorové buňky s dysregulovaným metabolismem! Normální buňky sice taky mohou být vysokými koncentracemi vitaminu C otrávené, ale pravděpodobně jim to bude vadit o něco méně.

Krystaly vitaminu C v polarizačním mikroskopu, Zdroj: Doc. RNDr. Josef Reischig, CSc./Wikipedia/CC BY

“Céčka” zatím ale neskupujte

A přichází pravidelná rubrika “jsem z toho sice strašně nadšená, ale pojďme se držet při zemi”. Tato studie byla zatím provedená pouze na buňkách, takže nějaké klinické aplikace jsou zatím daleko. Tradičně opět platí, že co funguje v laboratoři, nemusí fungovat v nemocnici. Jde tedy o první krok na nějaké cestě k možné lepší léčbě, ale teprve kroky další ukážou, zdali namísto toho neskončíme ve škarpě.

Na druhou stranu, myšlenka využít kyslíkové radikály proti nádorům není úplně nová. Jako možnost se rýsuje i u jiných rakovin, například prsu (demonstrován mechanismus), mnohočetného myelomu (demonstrováno i s vitaminem C) nebo kolorektálního karcinomu (s vitaminem C i na myších).

Další na řadě by tedy v nějaké hypotetické budoucnosti mohly být testy na zvířatech, posléze snad i na lidech, a pak snad i běžné nasazení. Jako obvykle u podobných objevů to tedy znamená, že reálná klinická praxe může být 10 (spíše víc) let vzdálená. A jako k takovému je i k nejnovějšímu objevu potřeba přistupovat. Jak se však říká, halíře dělaj‘ talíře – a i Nobelovky z počátku dělaj‘ podobné objevy!

Každopádně je ale studie solidně odvedený kus práce, u něhož bude jenom zajímavé sledovat, kam se dále vyvrbí!

[Tereza Lausová, LL]

Hledání nových léků na rakovinu však není jenom tuzemskou kratochvílí…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama