Za opuštěním mayské metropole stála možná otrava zdrojů vody

TLDR: V 9. stol. n. l. Mayové opustili svou metropoli Tikal, když se celá civilizace dostala do velké krize a kolapsu. Nyní se zdá, že jednou z příčin mohla být otrava vodních rezervoárů rtutí a sinicemi. Studie tu.

Tajemství opuštěného města

Mayové patří mezi nejznámější a nejpozoruhodnější civilizace předkolumbovské Ameriky. Sice nikdy nevytvořili jednotný stát, proto někdy užívané označení „Mayská říše“ není přesné, přesto jejich kultura patřila k těm vysoce rozvinutým. Mayské národy – protože ani etnicky nešlo o homogenní lid – žily na území od poloostrova Yucatán až po dnešní mexické pobřeží Pacifiku a postupně se rozdělily na několik proudů.

Podle některých odhadů sahá mayské archaické období až do 6. tis. př. n. l., největšího rozmachu ale civilizace dosáhla v tzv. klasické epoše, obvykle datované zhruba lety 250–900 n. l. Mayové z nížin poloostrova Yucatán a z oblasti dnešního Belize a Guatemaly tehdy utvořili dvě království: tikalské a calakmulské. Mayská kultura byla sice silně válečnická a lidské oběti jí zdaleka nebyly cizí. Přesto se ale zdá, že nebyla tak krvelačná, jako kultura Aztéků, ani neměla takové „imperiální snahy“, jako Inkové. Naopak, měla v sobě cosi intelektuálního – ať už je řeč o mayském písmu, kalendáři, astronomii či matematice.

Právě město Tikal, ležící v dnešní Guatemale, bylo po asi 1000 let jedním z hlavních ústředí celého mayského světa. V průběhu 9. století se ale cosi změnilo. Mayská civilizace se dostává do velké krize, o jejíchž příčinách se dodnes vedou polemiky, a velká města nížin jsou postupně opuštěna. Když připlouvají Evropané, mayská kultura sice existuje (nachází se v tzv. poklasické fázi), politicky jde ale o naprosto roztříštěné území a obří centra jako Tikal jsou už dávno minulostí.

Záhada opuštění mayských měst přitahuje pozornost už dlouho. Teď svým dílkem ke skládačce přispěli i vědátoři z univerzity v Cincinnati. Došli totiž k závěru, že ke krizi a vylidnění města Tikal mohlo přímo přispět také to, že sídlo mělo pravděpodobně vysoce kontaminované cisterny s pitnou vodou. Výsledky svého terénního bádání a analýz shrnuli v magazínu Scientific Reports.

Vědátoři se při práci ocitli úplně na dně. Dně rezervoárů. (Zdroj: D. Lentz et al/UC)

Šumné město Tikal

Tikal, snad ve své době zvaný Yax Mutal, kvetl přes 1000 let. První monumentální stavby zde vznikají už 4. stol. př. n. l., od 4. do 9. stol. n. l. pak v archeologických nálezech vidíme rozkvět a prosperitu. Jak jsme řekli, Mayové nikdy neměli jednotný stát, ale dominance zlaté éry Tikalu byla taková, že minimálně kulturně jej můžeme takřka označit za hlavní město.

Odhaduje se, že v době největšího rozkvětu ve městě žilo na 100 000 lidí. A to mayská města byla hlavně centry elity a kultu, širší „venkovská“ aglomerace Tikalu by čítala mnohem víc obyvatel. Nemluvě o nových objevech laserového mapování, naznačujících mnohem větší rozmach populace. Uvádí se, že město zabíralo plochu 16 km2 a odhaduje se, že čítalo na 3000 budov. Řada z nich stála na masivních kamenných terasách kvůli bažinám, množství staveb patří mezi monumentální architekturu. Tikal byl městem paláců a chrámů – archeologové rozeznávají tři vyvýšené akropole a řadu chrámových komplexů s několika pyramidami, z nichž Chrám jaguára patří mezi světově nejznámější mezoamerické památky.

Dějiny Tikalu jsou díky zachovaným stélám a textům poměrně dobře známé (na předkolumbovské poměry), takže máme alespoň nějakou představu o řadách králů, politickém vývoji a střídání dynastií, válkách se sousedními městy a podobně. Tikal měl zvláštní vztahy s městem Teotihuacan, se kterým se kulturně ovlivňoval, spolupracoval i válčil.

Samotný kolaps klasických Mayů je ale pořád do značné míry enigmou. Je to dáno tím, že nešlo o jednorázový proces, ale spíše o táhlou krizi, na jejímž konci byla opuštěná velká jižní města a jádro civilizace se přesunulo na severní Yucatán. Na vině byl patrně souběh různých faktorů – přelidnění, které způsobilo degradaci půdy a nedokázalo čelit vlnám sucha. Společenské nepokoje nejspíše svrhávaly dynastie, přišlo několik devastujících válek – mayská civilizace jako by byla „vyčerpaná“ dlouhým růstem.

Chrám jaguára a centrum Tikalu (Zdroj: ickandgak/Pixabay.com)

Když není co pít

Nová studie týmu vedeného biologem Davidem Lentzem neřeší kolaps jako celek, přichází ale s tezí, jaký konkrétní impuls mohl vést k vylidnění Tikalu. Molekulární analýzy ve vodních rezervoárech města totiž objevily, že voda z nich na konci 9. století už nebyla zrovna etalonem čerstvosti.

To byl v případě Tikalu zásadní problém – město bylo na svých obrovských cisternách existenčně závislé. Nestálo totiž při nějaké řece či jezeru, ve městě se nekopaly studny. Region Tikalu byl ale deštivou oblastí s věčně mokrou půdou a tak po staletí stačilo prostě jen zachytávat dešťovou vodu do velkých nádrží. Jejich rozměry byly tak signifikantní, že samotné slovo Tikal pochází patrně z jazyka pozdních Mayů – kteří už město znali jako opuštěné – ve kterém značí „u vodních děr“.

Mapa jednotlivých částí Tikalu. Červeně označené ústředí mělo největší – a nejvíce kontaminované – rezervoáry (Zdroj: D. Lentz et al/UC)

Vědátoři se v těchto vodních dírách začali hrabat a nestačili se divit. V dobře datovaných vrstvách odpovídajících konci klasického období totiž našli výrazné stopy DNA cyanobakterií – neboli sinic. Podle všeho se zdá, že druhy jako Planktothrix a Microcystis žily v nádržích po staletí, když ale přišly vlny extrémního sucha v polovině 9. století, tak rezervoáry úplně zamořily. Představte si, jak vypadá stojatá voda na vrcholu léta bez dešťů – a teď si představte, že na takové vodě závisí statisícové město

A pozor, to není všechno! Analýzy také objevily překvapivě velké úrovně rtuti v sedimentech. Badatelé prověřili a vyvrátili možnosti přirozené kontaminace z podloží nebo vulkanickým spadem a dospěli k závěru, že Mayové si trávili vodu i svou snahou o velkolepost. Budovy Tikalu byly bohatě malované, oblíbenou barvou byla sytě červená získávaná ze známého minerálu rumělka. Což je chemicky…ehm, sulfid rtuťnatý. V kombinaci s častými dešti skrápějícími stěny staveb šlo o smrtící kombinaci.

Rezervoáry v těsné blízkosti paláců a palácové kuchyně (Zdroj: D. Lentz et al/UC)

Civilizace a kolapsy, pořád stejná písnička

Nechceme samozřejmě z Mayů dělat pitomce, kteří si otrávili vlastní vodu. Město kvetlo a prosperovalo po staletí a jeho civilizační úroveň by mu Evropané 6. století mohli jen závidět. Problém ale nastal ve chvíli, kdy se spojilo několik krizí dohromady a najednou se ukázaly slabiny tak, kde je nikdo nečekal. Obří město živené hlavně dešťovou vodou – vždyť to je úžasné. O jedovatosti rumělky mohli Mayové vědět (máme analogie např. u Římanů, kteří věděli, že se s ní musí opatrně) a kontaminace nádrží rtutí kvůli dešti byla velmi, velmi pozvolná.

Abychom si to ale řekli po lopatě: ke kolapsu klasických mayských center by došlo i nebýt otrávené vody. Šlo o komplexní krizi na širokém území. Nepitná voda z prastarých rezervoárů ale mohla být přímým impulsem, proč byl Tikal – už tak horko těžko čelící krizi – nakonec opuštěn. Ostatně, autoři studie naznačují, že tyto změny mohly vést i ke změnám politickým.

Jestliže vládnoucí vrstva čerpá svou legitimitu z toho, že jsou zároveň kněžími a mají božský mandát, lehko může být viněna ze ztráty božské přízně, pokud se jí najednou hlavní město stává neobyvatelným. Ba dokonce je pravděpodobné, že vládnoucí vrstva byla nemocemi zasažena nejvýrazněji, neboť největší rezervoáry patřily k chrámům a palácům. Není snadné tvrdit, že vládnete z vůle bohů, když promlouváte k lidu prožraní nemocemi.

Kolaps Tikalu a ostatních měst je tak jistým úhlem pohledu kolapsem demoralizované civilizace. Takové, která ztratila staleté jistoty a nedokázala si udržet svůj životní styl. Možná ho ani nedoprovázely rozsáhlé hladomory (i když i ty v nějaké míře byly) a sta tisíce mrtvých. Pro přežití ale bylo nutné opustit města a regiony zasažené suchem. Nová studie tak dokazuje, že když padají civilizace, většinou se ukáže, že zdánlivé jistoty včerejška nejsou víc, než prach v ulicích opuštěných měst.

(Zdroj: epa.gov, jarmoluk/pixabay.com)

[Petr Zajíček]

A teď k jiné dějinné rotyce…

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol. Krom různých autorů projekt jako šéfredaktor vede Ladislav Loukota – jeho kontaktní mail je vedatororg@seznam.cz

Diskuze

Reklama