Civilizace Velikonočního ostrova nebyla v době příchodu Evropanů ještě odsouzena ke zkáze.

TLDR: Tradiční výklad říká, že když Evropané objevili Velikonoční ostrov, přežívaly zde po naprostém ekologickém a společenském kolapsu už jen trosky kdysi kvetoucí kultury, jež vystavěla slavné sochy Moai. Nová studie ale naznačuje, že stav místní populace byl na přelomu 18. a 19. století mnohem lepší, než se obvykle soudí a že po krizi procházela postupnou regenerací. Tedy než jí v tomto křehkém stavu Evropané zasadili fatální ránu otrokářstvím a nemocemi a ostrov se do konce 19. století takřka vylidnil.

Ekokalypsa a sociokalypsa!

Velikonoční ostrov (správněji Rapa Nui) se stal světoznámým pro své obří sochy Moai. Pomineme-li zájem nositelů alobalových čepiček, kteří na ostrově hledají stopy dávných mimozemšťanů, tak zjistíme, že osud domorodé civilizace na Rapa Nui je pozoruhodný i z antropologického hlediska. Kdysi kvetoucí kultura se obrátila v prach a ostrov sám se v během moderní doby takřka vylidnil. A ne, obyvatelé se nevrátili na svou domovskou planetu.

V obecném povědomí se ustanovil výklad založený na dřívějších studiích, který označuje konec civilizace Rapa Nui za prototyp kolapsu způsobeného kombinací ekologické katastrofy a sociokulturního otřesu. V takové interpretaci se uvádí, že ještě před příchodem Evropanů na konci 18. století se místní civilizace totálně zhroutila. Kolem roku 1550 mohlo žít na ostrově přes 17000 obyvatel, civilizace byla na vrcholu a to se projevovalo ve stále rychlejší stavbě stále větších soch Moai. Nakonec mělo dojít k odlesnění ostrova, což nastartovalo silnou erozi kdysi úrodné půdy. Ztratili se ptáci jako lovná zvěř, nebylo z čeho stavět a opravovat rybářské lodě, dokonce zmizel lýkový materiál na rybářské sítě.

Následovat měla válka mezi klany, hladomor, kanibalismus a prudký populační pokles. Hněv se nakonec obrátil i proti samotným ikonickým sochám, které začaly být ničeny a svrhávány. Když byl ostrov o Velikonocích roku 1722 objeven evropskými námořníky, měla zdejší populace sice to nejhorší za sebou, přesto šlo o stín někdejší civilizace. Během 19. století se pak objevily vymoženosti jako otrokářství, epidemie a nakonec se na takřka liduprázdném ostrově začaly pást ovce, jež dokončily dílo erozivní zkázy.

Evropané, respektive Jihoameričané, z tohoto příběhu nevycházejí nejlépe, nicméně leitmotivem zůstává to, že Rapanuici jsou ukázkovým příkladem naprostého sebezničení. Již dříve se v těchto představách ovšem objevily kritické trhliny. Nová studie z pera antropologů z The University of Arizona ale naznačuje, že vše mohlo být trochu jinak.

Vlastně to tak úplně kolaps být nemusel

Tým pod vedením profesora Terryho L. Hunta dospěl k pozoruhodným závěrům. Kombinací metod přírodovědných, sociologických a archeologicko-historických totiž představili model, který starší představy notně nabourává. Výsledky studie jde shrnout ve dvou bodech. Tedy: civilizace, kterou námořníci v roce 1722 byla v lepší kondici, než se obvykle soudí a navzdory dřívější krizi se nechystala zhroutit a zaniknout. A samotné tempo „kolapsu“ bylo méně prudké a brutální, než si obvykle představujeme.

Vědátoři zaostřili své okuláry na památky zvané ahu. Jde o kamenné plošiny, které obyvatelé Rapa Nui budovali jako ceremoniální a sociokulturní objekty. Na těchto plošinách se odehrávaly obřady a setkávání, v pozdní době se na nich někdy budovaly i sochy Moai. Ostatně, ahu patří vedle Moai asi k nejvýznamnějším památkám na ostrově. Je jich poměrně mnoho (přes 300) a i když se liší stylem, účelem a způsobem budování, přesto lze obecně sledovat dlouhou kontinuitu jejich budování. Stavby ahu zkrátka ještě lépe než samotné Moai zrcadlí časovou osu domorodé kultury.

Část ahu se podařilo věrohodně datovat kombinací radiokarbonové metody a klasického archeologického sledování stratigrafie. Sledovalo se tak jak stavění, tak užívání starších ahu (opravy a údržba). Výsledky byly poměrně překvapivé – ukázalo se, že první ahu začaly být budovány už krátce po předpokládané kolonizaci ostrova ve 13. století. Nejmladší z nich ale byly stavěny a udržovány ještě v 2. pol. 18. stol. Dokonce jedna ahu se tvářila, že by mohla být až roku 1860, zrovna ta ale nepatřila k nejvěrohodnějším. Takový výsledek by ale znamenal, že i po předpokládaném „totálním kolapsu“ pokračovala nějaká linie vývoje kultury a že společnost byla i po krizi schopná dát dohromady značné zdroje práce a materiálu, aby nové ahu postavila.

Ahu Tongariki – největší z ahu na ostrově. Sochy Moai byly v minulosti svrženy a postaveny znovu teprve ve 20. století (zdroj: http://bjornfree.com/galleries.html )

Úpadek nebo kolaps?

Tato zjištění nejsou úplně převratná. Jistá skepse ohledně nejčastějšího modelu panovala již dříve – především kolem údajně nízkého podílů Evropanů (a později Chilanů) na konci zdejší kultury. Také se objevovaly kritické hlasy, které říkaly, že se na „ekologickou sebevraždu“ svádí složitější jevy.

Protože součástí výzkumného týmu byli sociologové, sestavili na základě zjištěných dat model, který by odpovídal vývoji kultury. Zkrátka hledali, zda modely a grafy vývoje ahu neukáží na nějaký kolaps společnosti – a nic takového nenašli. Jinými slovy: dostupná data vůbec nenasvědčují tomu, že by před polovinou 18. století došlo k nějakému kolapsu civilizace. Naopak, nová studie tvrdí, že tempo ekologické i společenské změny bylo takové, že se společnost dokázala přizpůsobit.

Ano, na Rapa Nui nepochybně došlo k dramatické environmentální změně. Ostrov byl skutečně odlesněn a skutečně trpěl erozí půdy. Pokud můžeme věřit odhadům populace „zlaté éry“, tak patrně opravdu došlo k populačnímu poklesu a společnost se určitě měnila. Takové procesy musely být nevyhnutelně bolestivé, měnil se styl života, měnily se elity a proměňovala se potenciál se na ostrově uživit. Takže krize by se na Rapa Nui skutečně najít  dala. Také nejspíše došlo k otřesu sociokultovnímu, kdy se rozpoutalo klanové násilí, část hněvu se skutečně snesla na kamenné hlavy Moai a kdy se objevil vlivný kult „ptačího muže“, jenž nahrazoval předchozí kult předků (jehož produktem Moai – zjednodušeně řečeno  – byly).

Na druhou stranu, podle tohoto modelu nenastal totální kolaps. Civilizace nezanikla a nezhroutila se – jen se přerodila. Přičemž některé kulturní linie pokračovaly dál, například stavby ahu. Ostatně první Evropané popisovali, kterak rapanuici konají své obřady u soch a uctívají je, o padesát let později se opakuje stejné svědectví. Teprve výprava kapitána Cooka říká, že některé Moai jsou svržené a že lidé je ignorují. Tato svědectví neodpovídají stále opakovanému modelu, že Evropané na ostrově našli už jen ubohé zbytky někdejší kultury.

Krajina Rapa Nui dnes ani nenaznačuje, že ji kdysi pokrýval les a úrodná půda (zdroj: Michael Marek, DW.com)

A zase ti Evropané

Nepatřím k těm, kteří by holdovali „vině bílého muže“ za každou cenu. Na druhou stranu je potřeba objektivně přiznat, že mnohé dříve uzavřené, archaické společnosti setkání s evropskou kulturou odnesly dosti brutálně. Ve světle nových zjištění se badatelé obávají, že euroamerický příspěvek k definitivnímu konci kultury Rapa Nui byl větší, než se dříve soudilo.

Přitom informace o tom, že konec 18. století a století 19. bylo pro domorodce dosti brutální, nebyly v literatuře tajemstvím. Běžně se všude uvádělo, že zdejší populace byla zámořskými objeviteli postupně zdecimována. V prosinci 1862 lovci otroků (mimochodem, patrně peruánského původu, ať pořád nešpiníme jen Evropany) snížili populaci na ostrovech o cca 1500 lidí – což byla polovina celkového počtu! Tehdy byl odvlečen i poslední rapanuiský král. Tahitský biskup tehdy zasáhl a donutil peruánskou vládu o navrácení lidí, ovšem v reálu se jich na ostrov vrátilo jen 15…a přinesli s sebou neštovice. První křesťanský misionář zase kromě víry šířil také tuberkulózu.

Roku 1888 vyhlásilo svrchovanost nad ostrovem Chile, přičemž jej obratem pronajmulo britské společnosti k pasení ovcí. Zbývající obyvatelé (201 lidí) byli sestěhováni do jediného městečka, které nesměli opouštět. Až od 20. století roste zájem o původní kulturu, nicméně archeologové a antropologové přišli pět minut po dvanácté. Ostrov byl nakonec v roce 1935 vyhlášen národním parkem (pronájem k pasení ovcí ovšem trval až do 60. let), ale potomci původních obyvatel jsou dnes tak smíchání s chilskými kolonisty, že bohužel opravdu můžeme domorodou kulturu Rapa Nui považovat za mrtvou.

On ten kolonialismus…nesmíme si ho idealizovat (zdroj: Gallica.fr)

Táhlá krize a táhlá regenerace

Pointa je v tom, že o tomto vylidnění se vědělo – a i když bylo odsuzováno, přesto se stále stavělo na té hypotéze, že při evropském zásahu už domorodá kultura po kolapsu neexistovala. Trochu se tím naznačovalo, že i když byly činy cizinců barbarské, za to nejhorší si mohli domorodci sami. Nu, za krizi si nepochybně sami mohli – ale zopakujme, nemusel to být kolaps. Naopak, podle dat zjištěných novou studií se zdá, že společnost po táhlé krizi procházelo ještě táhlejší regenerací.

Aby to ale nevyznělo, že Rapa Nui totálně zničili jen kolonizátoři. Sami autoři přiznávají, že je možné, že by se z krize Rapa Nui už nevzpamatoval – ostrov byl izolován, domorodci se připravili o možnost mořeplavby a obživa byla velmi obtížná. Možná by to nakonec vyhasnutím domorodé kultury skončilo. Nicméně k jejímu přímému konci Evropané a Jihoameričané aktivně přispěli. A za takového stavu nejde říci, zda nakonec oni nebyli tím klíčovým faktorem, proč po domorodé kultuře zbyly sochy, vyřezávané artefakty, petroglyfy, jediné polynéské písmo (fakt!) – ale žádní lidé.

Osud ostrova Rapa Nui se někdy uvádí jako modelový příklad a varování před ekologickou sebevraždou společnosti. Možná je na čase tento úhel pohledu trochu přepracovat. Samotná ekologická krize pořád zůstává mimořádně hodná pozornosti, můžeme ji ale nahlížet jako proces úplně jiného tempa. Takového, kterému se společnost zvládá přizpůsobit – ale je to přizpůsobení nesmírně bolestivé a nesoucí velké změny. Navíc nechává takto proměněnou společnost křehkou a zranitelnou. Nicméně, a v tom je pointa nové studie – i takové změny jde přežít. Pokud ovšem máte dost času na regeneraci. Což se rapanuincům bohužel nepoštěstilo.

[PZ]

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.

A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze