V tropických vodách byli identifikováni noví „chodící žraloci“

TLDR verze: Žralokonádo ovšem od nového zoologického objevu nečekejte, nové druhy patří dobře známému rodu Hemiscyllium. Studie tu.

Roztomilost sama

Položme si ruku na srdce či jiný významný orgán – o novém objevu píšu hlavně proto, že na titulek o „chodících žralocích“ si klikne každý, kdo viděl Žralokonádo! Představa žraloků s nožičkama, kteří vás pronásledují po pláži Macháče, je zkrátka příliš lákavá na to, aby zůstala ležet na dně koše objevů týdne. Zároveň však upozorňuje na něco mnohem vážnějšího, než jsou hollywoodské představy o žraloku jako monstru…

Počastujme se však informacemi. Aktuální studie je kulminací dvanáctileté snahy vědátorů pod vedením bioložky Christine Dudgeonz australské University of Queensland. Výzkumníci v tropických vodách mezi severním pobřežím Austrálie a Novou Guineou identifikovali čtyři nové druhy rodu Hemiscyllium. Kořeny těchto paryb lze datovat ještě do éry dinosaurů, a první zástupci této rodiny byli popsáni ještě v 19. století. Od té doby však uplynulo mnoho vody a teprve nyní dochází na zevrubnější mapování těchto živočichů.

Necelý metr dlouhé paryby se od času Jury zmenšili a část z nich se zjevně zabydlela především v mělčinách. Nově identifikovaná čtveřice, pro svůj svůj habitat oddělená od zbytku žraločí evoluce, si tak z ploutví vyvinula i silnější končetiny. Ty se náramně hodí právě pro lepší pohyblivost v místech, kde je dno velmi blízko hladině. Zdá se, že pro zástupce Hemiscyllia jsou podobná místa doslova živnou půdou. Anebo spíše živnou vodou?

Sam ruka, samá noha

Jak vlastně víme o příbuznosti ke žralokům? Aktuání práce ji dokládá skrze DNA získanou z odchycených zástupců jednotlivých druhů. Omezené geografické rozšíření chodících žralůčků je pozoruhodné zejména pro demonstrování evoluce za chodu – a to hned na několikra frontách!

V první řadě nám naznačuje, jak může pohyb tektonických deset ovlivňovat i proměnu mořského habitatu. Stran Austrálie tohle téma jistě znáte z toho, že na kontinentu existují po čertech divná zvířata, která se zde jednoduše vyvinula vlivem oddělení od zbytku světových kontinentů. Ale neplatí to jenom pro souši, nýbrž i pro moře.

Dudgeonovic tým tak odhaduje, že rod Hemiscyllum mohl vzniknout v dnešní podobě před pár miliony let právě vlivem relativního posunutí mělčin na rohraní indické kontinentální desky (kam patří i jižní cíp Indonésie a australské kontinentální desky) a Austrálie. Žraloci se kvůli tomu přestali potkávat s jinými populacemi žijící severněji, a tím se od ostatních žraloků vzhledově oddálili.

Zároveň vývoj zjevných silnějších končetin výborně koreluje s tím, jak si představujeme dílčí příchod vodních živočichů na souš před stovkami milionů let. Ačkoliv je tenhle okamžik občas metaforicky připodobňován k prvnímu krůčku člověka na Měsíci, realita je poněkud odlišnější. Neexistoval žádný jeden zlomový moment, kdy se život cíleně vydal z vody na souš. Momentů totiž byla nejspíše myriáda a to napříč vícero druhy!

Těžko přitom posoudit ten nejvýznamnější. Základy rozhodně položil první přechod rostlin na souš. Bez nich by totiž živočichové neměli moc důvod jít ven. Bratru 428 milionů let nazpět je následovala stonožka rodu Pneumodesmus, ale ta vypadala stále značně nezemsky.

Teprve za dalších 50 milionů let se k podobnému kroku (ba dum tss) odvážil Tiktaalik, vymřelý druh ryby, která ovšem disponovala silnějšími předními i zadními končetinami vyvinutými z ploutví. Aha!

Doufám, že vám teď kontextová reklama prodává DVD Čelistí.

Jsi to ty, dědo?

Teprve tohoto biočicha by bylo možné asi považovat na našeho předchůdce, nebo alespoň za něco, co se našemu skutečnému předchůdci z onoho období velmi podobalo… Tiktaalik, k němuž můžeme stopovat řadu prvků pozdějších čtyřnohých zvířat, si silnější končetiny nevyvinul jen tak, v rámci přípravy na dobytí světa. Žil však v mělčinách a možnost proklestit se rychleji skrze vodní trávu anebo i dno byla zjevnou evoluční výhodou i pod hladinou.

Rozdíl mezi pevninou a souší se pro tento druh vlastně značně stíral – občas prostě vykoukl nad hladinu anebo nejspíše zabrousil do tekutého bahna, aby se zase vrátil do vody. Výstup na souš je samože trochu obsáhlejší téma na víc článků, ale zatím si vystačíme s tímhle rychloběhem.

Jak se říká, historie se opakuje. Ne, nechci tím říct, že australští žraloci za pár milionů let nezbytně vystoupí na souš. Stejně tak se můžou znovu vyvinout v oceánské tvory, pokud se mělčiny potopí hlouběji. Doufám však, že se tak nestane – tvorové rodu Hemiscyllium jsou totiž po čertech roztomilí! Žraloci, tak často vrcholně neprávem vykreslovaní jako zrůdy, si zkrátka zaslouží trochu pozitivnějšího vykreslení – tím spíše, že vypadají tak trochu jako naši evoluční pradědové!

[LL]

Evoluce umí zázraky – třeba dýchat i na planetě, kde se dýchat (moc) nedá:

Vědátor vzniká v dílně spolku studentů a popularizátorů vědy UP Crowd za podpory MUDRstart, který tvoří přípravné testy pro studenty vysokých škol – podpořte i vy drobákem mojí snahu informovat o vědě věčně & vtipně a přispějte mi v kampani na Patreonu.A sledujte mojí snahu případně i na Facebooku či YouTube!

Diskuze